Zdena Kyselá se narodila 20. srpna právě před pětaosmdesáti lety. Když mne před časem její dcera Kateřina Macečková chtěla své mamince představit, měl jsem před tím setkáním velikou trému. Paní profesorka Zdenička, jak ji jmenovali lidé z nejbližšího okruhu, ze souboru lidových písní a tanců Hlubina, jehož je dlouholetou uměleckou vedoucí, o této ženě mluvili vždy s velikou láskou, úctou a respektem. Úctu a respekt jsem měl tedy dán předem, a Zdeničku jsem mezi milované přátele musel zařadit brzy po našem prvním setkání. Jinak to totiž u této vzácné ženy ani nejde.

Přicházím na návštěvu. Ohlašují mne, a z pokoje paní profesorky se ozývá: "Ať jde dál. Jestli mu nevadí, že žehlím ...". Sedí ve vozíčku u stolu, před sebou hromádku vypraného prádla. "Podívej, jak cvičím. Takhle natahuju ruku, takhle procvičuji prsty. A ať to má nějaký užitek, žehlím," dodala s úsměvem provázejícím její kultivovaná gesta.
A pokračuje:"Víš co mne nejvíce bolí? Když si promýšlím svoje choreografie, nejhorší je to, že už je nemohu předvádět, že už nemohu tancovat. Všechny ty pohyby, kroky, gesta vidím v duchu naprosto zřetelně. Předvést je nemohu. To bolí."
Její přísnost k držení těla u členů souboru Hlubina i u přátel je příslovečná. Vždy, když k ní přicházím na návštěvu, podvědomě se narovnávám, u stolu se snažím sedět rovně, s dolů a dozadu stlačenými rameny a se zataženým břichem. "Jak to sedíš, narovnej se, no vidíš, hned je z tebe hezčí člověk," tato slova zní u Kyselých dodnes velice často.

O tom, co Zdena Kyselá vykonala pro rozvoj lidové kultury a folkloru na Ostravsku, ve Slezsku i jinde hovoří nejlépe zástupy přátel, které se vytvoří, kdekoliv se paní profesorka objeví na veřejnosti. Každý chce podat ruku, políbit tvář, poptat se na zdraví. Vloni na podzim jsme spolu jeli na slavnostní koncert k padesátinám folklorního souboru Javorový z Třince. Přijeli jsme pozdě, až o přestávce. Moderátor zahájil druhou polovinu koncertu slovy: "Když jsem na začátku pohlédl do sálu a viděl všechny ty známé tváře, pořád mým očím někdo chyběl. Ěkdo, kdo pro Javorový znamenal tolik, jako nikdo jiný. A když se teď, po přestávce dívám do sálu. Už toho člověka vidím. Vážení přátelé, dovolte, abych mezi námi přivítal paní profesorku Zdenu Kyselou."
Celý sál povstal a dlouho tleskal. Zdenička potají zamáčkla slzu. V tom na jeviště vyběhl Vladek Zogata. " Co, Zdena je tu? Tak ona přijela? To ju mosim pocalovať!" A seběhl z jeviště, objal paní profesorku v jejím vozíčku a dlouho, dlouho se ti dva drželi v náručí. Koncert byl poté na několik minut přerušen. To aby ta fronta přátel mohla zase usednout.

Když jsme před pěti lety s dcerou Zdeny Kyselé Kateřinou Macečkovou přemýšleli o dárku od ostravské Společnosti pro kulturu a umění pro její maminku k osmdesátinám, Kateřina řekla: "Maminka vždycky s lítostí konstatuje, že Ostrava nemá žádný folklorní festival." Tak ho dostala k narozeninám. A letos již je pořádán jeho šestý ročník.

Nebýt Zdeny Kyselé, nebylo by mnoha věcí. Nebyla by kongeniální choreografie Janáčkových Lašských tanců a které mi Pavel Šmok řekl: "Těžko si představit jinou choreografii než tuto od Zdeny Kyselé." Nebylo by mnoho připomínek hornického folkloru, se kterými je soubor Hlubina pevně spjat. A nebylo by ani dcery Kateřiny Macečkové a vnučky Barbory Macečkové, které ve šlépějích své maminky a babičky pokračují. A sama Zdena Kyselá, když se jí zeptám na nejkrásnější vzpomínky, neopomene vzpomenout ještě jednoho člověka: jejího již nežijícího manžela, novináře Milana Kyselého. Spolu s ním strávili ty nejšťastnější chvíle při spolupráci s mnohými folklorními soubory.

Tak tedy milá Zdeničko pětaosmdesátiletá: Nechť ti život přinese ještě mnoho štěstí a radosti. Nechť neustále rozmnožuješ počty těch lidí, kteří Tě mají rádi, a to svým humorem, svojí láskou, i svým příslovečným sarkasmem a kritickými pohledy na snahy tanečníků, zpěváků a muzikantů. Mnoho zdraví a štěstí do dalších let.