Když někdo vysloví jméno Radošovice, představím si okamžitě nádherný dům v koutě rozsáhlé návsi, na jehož fasádě jsou nejen štukované ornamenty, jako je to vidět na řadě domů třeba v Holašovicích, ale dokonce tři fresky - Boží trojici uprostřed, Svatého Floriána vlevo a Svatého Václava vpravo.

Pán domu, Jiří Borovka, říká, že jejich rod je v Radošovicích už pět set let, v domě bydleli ti nejbohatší radošovičtí sedláci, proto ta krásná fasáda, jakou jen tak nenajdete.

Bylo tedy zcela přirozené, že mne první kroky v Radošovicích vedly k Borovků domu.

Libíňáci byli už v radošovické obecní hospodě, kde bylo zázemí pro hostující.

Krátce, co jsem přišel za nimi, slavnostně se zvedla Jana s papírovou krabicí, aby mi přála. Měl jsem shodou okolností půlkulaté narozeniny. Ty však neslavím, důvodem k oslavě může být spíše patnácté výročí jmenování plavebním ředitelem. Jana mi, nejspíš z neznalosti, přece jen přála k narozeninám. V té krabici byl krásný dort, s tím se musím pochlubit.

Ve dvě hodiny odpoledne muzikanti naladili svoje nástroje u parketu, najednou bylo jasné, že na rozdíl od předchozí dechovky pro Libín-S nebude ozvučení.
V rohu parketu už byli nastoupeni tanečníci, začátek byl klasicky Bavorovem.
Dalším tancem byla Bába, tanec pro chlapy.
Na radošovické návsi přišel čas na Dřeváky folklorního souboru Libín-S Prachatice. Někteří tanečníci možná na to nevypadají, ale představte si, oni umí tancovat nejen v pohodlných botičkách z jemňoučké kůže, ale také v dřevácích, tedy spíš v mejšlákách. Že nevíte, co jsou to mejšláky? Mejšláky jsou vlastně polodřeváky, spodek je ze dřeva, svršek je kožený. To zvláštní slovo má původ v německém nářečí - Nöischla, podobně možná znáte v německém argotu Noschen, Nuschen je bota.

Helena Svobodová pak uvedla další tanec - Martina. Ten má svůj původ v masopustních tancích, je to tanec se šavlemi. Hodně lidí si myslí, že tance se šavlemi či meči pochází z Moravy. Přitom náš tanec vychází z masopustního tance z Kaplicka.

Helena pak trochu rozhodila kapelu. Oproti připravenému programu, požádala o písničku, pomalý valčíček. Pak začala o tom, že soubor se rád dělí o své radosti. "A teď právě slaví náš předseda a plavební ředitel Hynek Hladík pětašedesátiny a navíc taky je patnáct let od jmenování plavebním ředitelem." Pak ještě povídala něco o tom, že mne děvčata musí utancovat. Já musel na "plac", první byla, myslím Helča Kováříková, pak se střídala jedna za druhou, naštěstí pro mne písnička nestačila na všechny. Nespíš ale nebyl žádný pohotový fotograf, který by ten můj tanec zvěčnil.

Jen jsem trochu stačil vydechnout, byl na kraji připraven Karel s plavebním hákem, zato Honza seděl, také s plavebním hákem, mezi diváky. Přišla řada na taneční pásmo Plavci. Honza vskočil na parket, podobně jako kdysi skákali plavci přes plavební kanál. Došla samozřejmě řada klepanou část s plavebními háky, na děvčata, tanec se šátky, na kloboukovou hru, i v Radošovicích létaly vzduchem plavební háky, i tady se roztočil "kolotoč" s děvčaty.

Když jsem nahlédnul muzikantům do not, všimnul jsem si, že jeden z listů mají nadepsaný "Drůbeží tanec". Tanečníci i diváci jej znají jako Slepice.

V dubnu loňského roku mělo premiéru taneční pásmo Soumaři, které věnoval soubor Libín-S Prachatice svému městu, které vyrostlo do renesanční krásy díky Zlaté stezce, po které soumaři už před více než tisícem let přiváželi z Pasova do Prachatic bílé zlato - sůl. Díky obchodu se solí město zbohatlo. Soumaři procházeli úzkou, uzoučkou, stezkou pralesy na česko-pasovském pomezí. Museli snášet různá nebezpečí - divá zvěř, ještě horší byla setkání s lapky, nebo taky s nemocemi. Lépe bylo, když už se dostali do civilizovaných krajů, když to najednou byl někdo, kdo mohl poskytnout něco k jídlu, třeba i jen prostý chléb... A taky oku ladilo ještě víc, když v širokých loukách děvčata kupila sena, když u říčky klapal mlýn. A když se po pochodu Feferským údolím ukázala věž kostela Svatého Jakuba, když byla ještě otevřená Pasovská brána, mohli prodat sůl, pak byl čas k posezení u džbánu piva, sklenice jihotyrolského vína či sklenky proslavené prachatické pálenky, třeba i na poveselení se s děvčaty.

Přišla řada na Doudlebskou. První část je choreografií folklorního souboru Libín-S, velmi podobnou Doudlebské snad všech jihočeských folklorních souborů, při další pak si tanečníci dojdou pro diváky. Já fotografoval, když pro mne přišla Hanka, byl to konec fotografování, musel jsem do kola.

Okolo se mne to jen točilo, když jsem koutkem oka zahlédnul tančící Janu s Lenkou. Je potřeba dodat, že Jana je hrdá babička malé Lenky, Lenka je Janina tříměsíční vnučka. Musel jsem zastavit a fotit.

Vystoupení folklorního souboru Libín-S Prachatice v Radošovicích končilo. Libín-S se vždy loučí tancem V Prachaticích, bylo to tak i v Radošovicích.

Pódium na korbě náklaďáku ožilo opět ráznou muzikou jihočeské lidové kapely Božejáci, dost hlasité nástroje dechovky byly ještě posíleny zvukovou aparaturou.

Vyšla chvilka na fotografování. Podívejte se, tady jsou tři Helenky: zleva Helenka Borovková, uprostřed Helenka Borovková, babička té první Helenky, vpravo Helenka Svobodová, vedoucí folklorního souboru Libín-S Prachatice.

Božejáky vystřídal úplně jiný žánr - moravský folklor v podání mužského pěveckého sboru Mužáci ze Březí, ne toho našeho Vlachova, ale ze Březí jen necelý kilometr vzdáleného od dolnorakouských hranic, asi pět kilometrů od Mikulova. A že to těm chlapíkům šlo. A slyšet je bylo dobře i bez bez aparatury. Ani by se to asi nehodilo.


Původně jsme si mysleli, že vydržíme ještě na vystoupení Spolku hezkých holek z Jámy, ale museli jsme se vydat k domovu.

Radošovičtí, jestli za pět let budete slavit 685. výročí vzniku obce, snad přijedeme!