O první písemnou zmínku se zasloužil pán slavného jména - Vok z Rožumberka, který cituje Rusín v závěti sepsané dne 4. 6. 1262. Tento nejvyšší maršálek Království českého vlastnil kromě Rusína také okolní obce ležící dnes v Polsku – Prudnik, Dětmarov, Pomořovice a další.
Také druhá zmínka o Rusínu pochází z neméně slavného pramene - ze závěti olomouckého biskupa Bruna ze Schaumburku z roku 1267, která je uložena na ordinariátě v Olomouci. Pořídil ji před výpravou do Pruska, kam doprovázel krále Přemysla Otakara II.
Další významnou osobností, se kterou je Rusín spojován, je sám český král železný a zlatý, Přemysl Otakar II.
Pověst vypráví, že se na pahorku mezi Hrozovu a Rusínem utábořilo vojsko krále Přemysla Otakara II. který se vracel domů z výpravy proti Prusům. Král si dal na tuto vyvýšeninu přinést polní sedátko, aby se odtud mohl kochat pohledem na nádhernou krajinu. Od té doby je tento kopec nazýván Královský stolec.

A byl to právě Přemysl Otakar II. který pověřil biskupa Bruna, aby do této země povolal své krajany ze severu nynějšího Německa, neboť tamní kmeny znaly již použití pluhu, kterým se dala orat i kopcovitá půda a hlavně ovládaly hornictví, těžbu rudy, což přineslo českému králi Přemyslu Otakaru II. velké bohatství. Začalo se mu říkat Král železný a zlatý.
Příliv německy mluvícího obyvatelstva však způsobil, že vliv slovanského živlu, poničeného náporem Mongolů, byl oslaben a přirozenou cestou splynul s většinovou společností. Vzájemné prolínání se však projevilo nejen na udržování společných tradic, ale především ve znění jmen. Mnozí německy mluvící obyvatelé dodnes nosí slovanská jména a naopak. Konkrétně v Rusíně a okolí se často vyskytovalo jméno Peschke, což je původně slovanské jméno Pešek.
Historik Bachmann píše, že Čechy ztratily vynikajícího muže, když biskup Bruno dne 18. února 1281 zemřel. Nápis na náhrobním kamenu /epitafu/ dosvědčuje, jak vysoko si Bruna jeho současníci cenili " Ó Moravo, s králem Otakarem jsi ztratila jedno oko a zůstalo ti jenom druhé, nyní jsi přišla o obě a musíš bloudit v temnotách ".
Připomeňme si, že v minulém roce uplynulo 730 let od smrti tohoto vynikajícího muže. Bohužel je to výročí, které u nás neslavíme.

Už od roku 1331 má Rusín úzké vztahy se sousedními Hlubčicemi. Z tohoto roku pochází listina, která pojednává o prodeji Rusína Hynkovi z Hlubčic. Ten založil v roce 1352 v Hlubčicích ženský klášter a zavázal se, že bude ze svého mlýna v Rusíně dodávat dvě měřice obilí ročně k výživě chudých dětí.
Mezi významné osobnosti Rusína můžeme zařadit také předválečného majitele fojtství v Rusíně (jeho statek v obci dosud stojí) Arnošta Peschke. Jako poslanec zemské sněmovny, požadoval po dohodě s odborníky a zvěrolékaři nápravu v chovu koní v okrese Krnov. Z jeho podnětu byl do stanice v Rudolticích zaveden hřebec norické rasy.
Od roku 1903 se na jeho popud datuje v západním Slezsku chovný směr norický. Do té doby byl totiž chov koní v této oblasti chaotický, o jednotném chovném směru nemohlo být ani řeči.
Název „norický“ je odvozen podle rakouského území, které bylo ve starověku římskou provincií „Noricum“. Původ těchto koní sahá až do doby Římské říše. Tito těžcí koně se zachovali díky zásahu solnohradských arcibiskupů v letech 1560 – 1803. V roce 1576 založil arcibiskup Jan Jakub z Kuen hřebčín, z něhož pocházeli dvorští plemeníci. Arcibiskup Jan Arnošt hrabě Thun, obzvláštní přítel a podporovatel zemského chovu, nařídil roku 1688, že tuzemské klisny – matky, nesmějí být kryty cizozemskými hřebci. Tímto opatřením byl postaven zemský chov na vlastní nohy a položen základ k čistokrevnému chovu.
Norický kůň se se pro své tělesné vlastnosti nejlépe hodil pro těžkou práci v zemědělství i v lesích.

„Teprve výstava koní roku 1922 v Krnově ukázala, že díky rozhodnutí z roku 1903, zavést chov koně norického, bylo docíleno dobrého, tvrdého koně hospodářského…“, píše autor publikace „Dějinná studie o vzniku ras koní…“ Quido Riedel. Dále se dočteme: Slezsko tak mohlo předvést nejkonsolidovanější chov koní v celé republice. Podařilo se dokázat, že norický kůň je nejvhodnější pro zdejší poměry. Chovné stanice v Rudolticích, Krnově a Rylovce již v 3. generaci prokázaly dobré výsledky. Jejich chovné klisny a mladí koně vzbudili na výstavě obdiv svým typem, tvary a silnou stavbou těla.
Vývoj Rusína doznal ve své historii po 2. sv. válce velkých změn. V srpnu roku 1945 byli v Rusíně 2 Češi a 300 Němců, koncem roku 1946 to bylo už jen 7 Čechů. Během roku 1947 se přistěhovali také Slováci, obec však byla dosídlena převážně volyňskými Čechy, později přišli i Řekové. Počtu 300 obec již nikdy nedosáhla.
V 50. letech se vesničané, kteří byli rolníky tělem i duší, museli vzdát svého majetku a podrobit se kolektivizaci. Konec soukromého rolnictví byl dovršen převedením celé obce pod Státní statky. Tím se prohloubila devastace už tak válkou poničené obce. Rolníci opouštěli vesnici a hledali práci ve městech. Nově příchozí se stali zemědělskými dělníky. Mizely staré tradice a obecní sounáležitost. Obec začala postupně zarůstat křovím a kopřivami.

Nečekaným podnětem pro nový nástup na scénu se stala výstavba kaple smíření na rusínském kopci. Od roku 1993 je Rusín každoročně místem setkávání tří národů. Přijíždějí sem lidé od Hamburku, Berlína, Mnichova až po Gdaňsk, Varšavu a především ze sousedních Hlubčic a okolních polských vesnic. A samozřejmě z mnoha koutů České republiky. Ve spolupráci se zahraničními partnery se uskutečnilo několik projektů ku prospěchu obce.
Slavností u nového parku uprostřed obce byl odstartován jubilejní rok. Rusín je dnes čistá, udržovaná a daleko široko známá obec s každoročním mezinárodním setkáním o první neděli v srpnu.
Tak tomu bude i v letošním jubilejním roce, kdy si Rusín dne 5. srpna zároveň připomene 20 let od výstavby rusínské kaple.
Při této příležitosti vydává Město Krnov ve spolupráci s Gminou Glubczyce v rámci projektu Podpora českopolské regionální literatury a propagace regionu – Regio Litera - publikaci Setkávání u kaple/Spotkania na wzgórzu.

Mgr. Ludmila Čajanová