Transport s dembrovskými občany měl odjet do ČSR v polovině března 1947 z nádraží okresního města Rovno. Lidé se začali připravovat na cestu, prodávali nábytek, hospodářská zvířata, zemědělské stroje a další nepotřebné věci domorodcům. Zabíjeli prasata, škvařili sádlo, udili maso, aby měli zásoby potravin na cestu a začátky života v ČSR. Bylo jim známo, že tam je nedostatek potravin.

Přes četné národnostní třenice s ukrajinským obyvatelstvem bylo loučení s nimi dojemné. Některé české a ukrajinské rodiny pojily dlouholeté přátelské vztahy. Ukrajinci s oblibou brali za komtry svých dětí Čechy, ti pak cítili určitou spoluzodpovědnost za jejich další osud. Důstojné rozloučení přichystal pravoslavný farář (pop) Fedor Sobolev v církvi v Hrušvici. Po slavnostní mši před velkým shromážděním věřících vysoce hodnotil vliv Čechů na rozvoj kultury a zemědělství na Volyni, poděkoval jim za všechno, co pro rozkvět Ukrajiny vykonali a popřál mnoho štěstí doma v ČSR.

Na památku jim věnoval ikonu, kterou převzal pan Hamáček Jan a je uložena v pravoslavném kostele v Osoblaze.

Krátce před odjezdem se do obce přistěhovali Rusíni a Ukrajinci ze Slovenska, někde od Bardějova, Sabinova a Prešova. Jednalo se o rodiny z chudobného kraje. Sovětský svaz je přijal jako výměnu za volyňské Čechy. Vystěhovalci si těžko zvykali na tamní složité podmínky, chtěli se vracet zpět na Slovensko. Sovětské úřady jim to však nepovolily. Nejméně tři týdny žili společně s odcházejícími Čechy a při loučení plakali. Vyčítali si, proč se nechali svést líbivou sovětskou propagandou. Po čase se jich většina vrátila zpět do ČSR.

Bylo to 15. března roku 1947 za chladného rána, místy ještě ležel sníh, když se z Dembrovky kolona koňských potahů s plně naloženými vozy vydala do 20 km vzdáleného města Rovna. Děti a starší občané seděli na vozích, dospělí hnali krávy nebo šli pěšky vedle vozů. Po obou stranách silnice ve vzdálenosti asi 100-200 metrů šlo několik ozbrojených příslušníků domobrany, kteří chránili pohyb kolony. I když měli hřejivý pocit, že se konečně vrací domů, přece jen, zejména starší osoby, byly smutné a přemýšlely, jaký osud je v nové vlasti čeká. Bylo mezi nimi i několik přestárlých občanů, kteří se před 80ti léty narodili v Čechách. Celý život prožili na Volyni a nyní se vracejí zpět do staré vlasti. Jednalo se o stařenky Samcovou, Kubáčkovou, Kubínovou, Stryjovou, dědečka a babičku Barfajtovi. Ze vzpomínek Miloslava Kubína se dozvídáme, že jeho babička Marie Kubínová, která se narodila v Čechách, po svém návratu do vlasti navštívila své rodiště a poznala tam lavičku, která prý tam ještě stála.

Transport z Rovna odjel asi za týden - po doplnění potřebného počtu vagónů. Cesta přes Lvov, Karpaty do Čopu nebyla snadná. V nákladních vagónech cestovaly dvě i více rodin, hospodářská zvířata byla většinou ustájená ve vagónech zvlášť. Během cesty transport často stál, někdy i několik hodin nebo celý den. Silně opotřebované vagóny z války měly značnou poruchovost. V Karpatech k překonání stoupání a klesání bylo nutné dvou lokomotiv, které mnohdy scházely. Někdy dokonce strojvůdce odmítl jet dál, dokud nedostal požadovaný příděl oblíbené samohonky a špeku.

Velkým šokem pro cestující byly hory. Starší občané, když viděli ty bídné chaloupky v horách, začali naříkat, ženy plakaly, kam že je to vezou. Když přijížděli k Čopu, uklidnili se. Po překládce v Čopu dorazil transport 1. dubna do Košic, zde proběhla zdravotní kontrola a byly vydány reemigrační průkazy.
Na československém území se všichni cítili jako znovuzrození, válečné hrůzy a útrapy z nich najednou spadly. Cítili se konečně doma. Dojatí, uvolnění a šťastní se chystali na nový život.

Po dlouhé unavující cestě konečně po třech týdnech transport zastavil ve stanici určení v Šumperku. Po krátkém přivítání zástupců osidlovací komise bylo občanům šetrně sděleno, že v okrese i jeho okolí jsou zemědělské usedlosti v podstatě již osídlené a bylo jim doporučeno zajet na Krnovsko, kde je údajně dostatek volných míst k osídlení. K návštěvě Krnovska jim byl propůjčen autobus s průvodcem. Na Okresním národním výboře v Krnově byli volynští Češi srdečně přijati tehdejším předsedou panem Glombem a vedoucím zemědělského odboru ing. Troubelíkem, který s nimi procestoval všechny obce na Osoblažsku. By-lo to území silně poškozené válkou, samotné město Osoblaha, které prý před válkou mělo asi 10 tisíc obyvatel, bylo prakticky srovnáno se zemí. V obcích nebylo hospodářské usedlosti, na které by nebylo vidět stopy války.

Osoblažsko je úrodný, rovinatý kraj připomínající krajanům rodnou Volyň. Ne nadarmo se tomuto kraji říkalo druhá "Haná". Přestože volné usedlosti byly z větší části silně poškozené, prázdné, prakticky vydrancované zlatokopy, rozhodli se dembrovští občané tento západní kout slezské země osídlit. Vybrali si zde volné usedlosti a večer se vrátili do Šumperka, aby svým rodinám sdělili radostnou zprávu, že našli území, kde začnou nový život.

Třetího dne po příjezdu byl transport vypraven ze Šumperka do Krnova. Zde, na železniční stanici, slavili dembrovští své první velikonoce v ČSR. Příjemné překvapení pro ně připravili krajané, kteří zde již bydleli. Po krátkém přivítání procházeli kolem vagónů, přáli rodinám pěkné svátky a každému předali obarvené vajíčko. Bylo to radostné a dojemné, krajané se objímali, ženy si zaplakaly. Dembrovší na oplátku nabídli samohonku čepovanou přímo z konve na mléko.

Dembrovští se usídlili, vždy po několika rodinách, prakticky ve všech obcích na Osoblažsku. Rodiny roztroušené po celém Osoblažsku se rychle sžily s místním obyvatelstvem, vzájemně si pomáhaly, společně využívaly zemědělské stroje při špičkových pracích a spoluvytvářeli společenský život v obcích. Na Volyň však stále vzpomínali jako na svůj domov."

Krátce po návratu do vlasti jeden z nich, Jaroslav Dvořák, založil dechový orchestr převážně ze svých bývalých spoluobčanů, kteří se scházeli ke společnému vyhrávání ve Slezských Rudolticích, kde bydlel. Pro kapelu složil pochod "Návrat do vlasti". Skladba se hrála několikrát v čs. rozhlase...."

Volyňští Češi byli známi jak svou neúnavnou pracovitostí a zodpovědností, příkladným rodinným životem, ale také schopností se bavit a kulturně vyžívat. V době, kdy neexistovala televize ani kino, se v žádném případě nenudili. Hudba provázela zdejší obyvatele při všech radostných i smutných okamžicích jejich života. Jádro hrozovského kostelního sboru od sv. Michala pod vedením varhaníka Stanislava Bači z Rusína (volyňského Čecha z Martinovky) tvořili hrozovští občané: Stanislav a Marie Herblichovi, Václav Janko, Emílie Pallová. Další členové: Božena Bačová, Anna Havlíčková a Anna Janíková byly z Rusína. Tento kostelní sbor nacvičoval slavnostní zpěvy ke všem svátečním příležitostem, o vánocích, svatodušních svátcích, velikonocích, Stanislav Bača zpíval sám celé pašije, sbor zpíval i o pohřbech a svatbách. Činnost tohoto sboru ustala až zestárnutím a smrtí převážné části jeho členů. Vesnice se vylidňovaly, a dorost či další zájemci o pokračování této činnosti chyběli

Také hrozovský kostel sv. Michaela archanděla vlastní památku na český kostel z volyňské Hrušvice. Český kostel v Hrušvici byl postaven roku 1930 a zasvěcen sv. Václavovi. Při té příležitosti byl namalován oltářní obraz sv. Václava na koni. Kostel byl zničen sovětskými vojáky při obsazení Ukrajiny v roce 1939. Obraz sv. Václava, kostelní kroniku a harmonium zachránil před zničením tamní varhaník Stanislav Bača a přivezl do Československa. Obraz sv. Václava je umístěn na boční stěně hrozovského kostela, kronika je v soukromém držení a harmonium bylo věnováno rovněž kostelu.

Hrozovští a rusínští také společně nacvičovali divadelní hry pod vedením Stanislava Bači coby režiséra. Toto ochotnické divadlo se nejednou zúčastnilo i soutěžní přehlídky ochotnických souborů pořádané v Krnově pod názvem "Divadelní máj". Hráli např. Jiráskovu Lucernu. Svá představení předváděli spoluobčanům v Rusíně v bývalém hostinci, kde bylo v sále vybudováno jeviště s oponou. (*Poznámka zapisovatele)

podle Vladimíra Samce, autora :"Kroniky obce Dembrovka na Volyni" (str. 47)
zapsala Mgr. Ludmila Čajanová