Začátky sběratelské činnosti Věry Haluzové na luhačovském Zálesí spadají do přelomu 40. a 50. let minulého století. Tehdy v roce 1948 byla pro politickou činnost spolu s manželem Janem uvězněna v Uherském Hradišti. Po osvobozujícím rozsudku prvního státního soudu byla propuštěna před Vánoci domů. Byt manželů Haluzových ve Zlíně byl však již obydlen, a tak se vrátila k rodičům do Malenovic. Tatínek Věry Haluzové zde byl ředitelem měšťanské školy a v roce 1949 požádal, aby jeho dcera byla opět přijata do školní služby. Z trestu však byla V. Haluzová přidělena na dvoutřídku do Biskupic u Luhačovic v okrese Uherský Brod.

Na svůj první den v novém působišti dodnes vroucně vzpomíná: "V celé vesnici velmi vážený pan řídící František Chupík mne představil 35 žákům druhé třídy, kterou tvořily děti od 8 do 11 let. Uvítaly mne krásnou místní písní: Dyž si já zazpívám na biskupském poli, můj hlásek uderý o pozlovské zvony... Tak se mne ujal rodný kraj pana univerzitního profesora Antonína Václavíka, luhačovské Zálesí."

Ve škole se pak stalo tradicí, že každý den zahajovali písní, které V. Haluzová začala zapisovat. Od roku 1950 se pak postupně seznamovala s dospělými interprety zapsaných písní i s místní chasou. Těžiště její sběratelské práce byla tehdy v obci Biskupice, kde se skupinou mladých i starších sbírala a obnovovala kroje, předměty hmotné kultury a oživovala celý zvykoslovný rok. Navštěvovala však také ostatní obce v okolí, a i zde sbírala lidové písně, tance a zvyky.

Ve zmíněném roce 1950 uspořádala Věra Haluzová v Biskupicích tehdy neobvyklou a novou akci. Využila přitom zkušeností z přípravy podobné akce, kterou bylo uspořádání národopisné slavnosti ve zlínské sokolovně v roce 1946. O čtyři roky později připravila v Biskupicích první dětský folklorní festival s názvem Jaro na dědině. Na něj vzpomíná slovy: "Děcka z Biskupic vynášela Mořenu a házela ji z mostu do Černého potoka. Děti z Kaňovic, Řetechova a Ludkovic přišly s májíčkem i ozdobeným borkem. Pan řídící Jančařík přivedl starší děti z jednotřídky v Polichně. Všechny se pak po "utopení Smrti" veselily a hrály na louce u školy. Předvedly své hry z jednotlivých dědin, "vyštěřaly" se ze jmen i dědin, společně na sebe povolávaly a pak zakončily oslavu společnými tanečními hrami i tancem sedlcký z Biskupic s písní Chlapci biskupští v tenkých košilkách... Hosté přijeli z Luhačovic i z Uherského Brodu a všude bylo plno smíchu a dobré nálady. Vzpomínám si, že z brodského muzea J. A. Komenského byl přítomen dr. Jan Pavelčík a dr. Josef Beneš, kteří vše zachytili na fotografiích."

Ohlas na tuto nezvyklou a v tom období ojedinělou akci byl velký a podle toho vzoru pak následovalo uspořádání Setkání české a slovenské mládeže v Uherském Brodě, kde děti z Biskupic pod vedením V. Haluzové předvedly poprvé na malém pódiu Vynášení Mořeny a opět sklidily velký potlesk.

V Biskupicích působila V. Haluzová až do roku 1958 a v těch letech uspořádala na hřišti u školy s místní chasou dožínky. Vzpomínky na tuto akci popsala V. Haluzová ve svých rukopisných poznámkách větami: "Slavnostní průvod s posledním snopem a žnečkami zahajoval ozdobený žebřinový vůz. Pak šli kosci s ozdobenými kosami, žnečky s kosáky, kláskaři s kystěmi krásně spleteného obilí a dvojice v krojích. Stárek se stárkou nesli dožínkový věnec, který zhotovila a ozdobila tetička Marie Skovajsová, která se společně se mnou starala o zhotovení rekvizit i sled pořadu. Průvod doprovázela známá dechovka z Ludkovic. Já jsem nesla na rukou malou Ivanku z Prahy, oblečenou do dětského kroje. Ten ušila opět Maruška, která nesla na pravém předloktí kútní koš plný obřadního pečiva, aby mohla nabídnout všem čestným hostům. Pořad byl velmi pestrý a zachycoval dožínky na Zálesí, jak je popisuje pan prof. A. Václavík ve své knize.
Právě se předával dožínkový věnec a muzika začala vyhrávat k tanci, když se lidé začali otáčet ku vchodu na hřiště. To se na nás přišel podívat pan profesor Antonín Václavík, lidmi na Zálesí ctěný a vážený, poněvadž o jejich Luhačovském kraji napsal rozsáhlou monografii. Muzika zahrála tuš a uvítací výbor šel přivítat vzácného a milého hosta. Byla to čest pro celou dědinu.
Maruška otevřela košík, nabízela z jeho obsahu a pan profesor zvolal: Obřadní pečivo! A nyní postupně přesně vyjmenoval všechny typy pečiva v košíku uloženého. Gazda na to přinesl sklenici slivovice, gazdina starodávné "štamprky" na tácku pokrytém vyšívaným šátkem. Pak přišel starosta obce s panem řídícím Chupíkem, také rodákem z Pozlovic. Všichni jsme byli šťastni a potěšeni jeho návštěvou.
Před rozloučením mne pan profesor požádal o krátký rozhovor. Poprosil mne, abych pokračovala v obnově nejen svátečních, ale také pracovních krojů pro děti, a o další rozšíření mé sběratelské činnosti na obce Dobrkovice, Kelníky a osadu Seče u Kaňovic, na něž neměl již dost času. Doslechl se zde o "zaječích" tancích, ale při sběru na ně nikdy nenarazil..."

Věra Haluzová při tomto osudovém setkání slíbila panu profesoru, že bude těmto obcím i osadě věnovat sběratelskou pozornost a on na rozloučenou tehdy volal: "Nezapomeňte, písně a tance se zvířecí tématikou! Pošlu Vám návod ke sbírání..."
Pan profesor tehdy opravdu nezapomněl. Poslal paní učitelce útlou knížku s názvem Zrnko k zrnéčku, což byl receptář či návod pro nové sběratele lidových písní, tanců a zvyků..

Věra Haluzová jej využila teprve po roce 1954, kdy se vrátil její manžel Janíček z vězení a oni mohli společně vyrazit za sběry po celém Zálesí. Na "zaječí tance" však nikde nenarazila...
Až o několik let později objevila v Hřivnově Újezdu tehdy 76letou "babjénku" Gregůrkovou. Tato pamětnice uměla krásně zpívat a poutavě vyprávět. Velmi ochotně a ráda předvedla, jak se za stara v Újezdu tancovalo. A mezi tanci ukázala také hledané "zaječí tance" na píseň následujícího textu:

Na tyto chvíle ještě dnes Věra Haluzová s velkým nadšením vzpomíná: "Přání pana profesora Václavíka jsem splnila. Tance se zvířecí tématikou jsem objevila a zaznamenala. Měla jsem velkou radost."

S trochou smutku v hlase však k tomu vzápětí dodává: "Mám ještě jedno velké přání! Chtěla bych v Dobrkovicích objevit tanec mazur, o němž hovořil tamní nejlepší zpěvák a tanečník strýček Josef Jurák!"

Paní Věře Haluzové přejeme, aby se jí její přání vyplnilo a zmíněný tanec v obci zapsala. Ale nejen to! Spolu s ní si přejeme, aby se jí podařilo své sběry zpracovat a vydat v samostatné sbírce, která by zachovala i pro příští generace další skvosty folklorní pokladnice luhačovského Zálesí. Mezi
nimi jsou např. další zvířecí balady z Dobrkovic a Zálesí, svatební tanec kot z Hřivnova Újezda na píseň Utekla nám myška do strniska... nebo tanec na píseň Komáři se ženili...