Výtah z projektu
Než se krajina mikroregionu a okolí vyvinula do podoby, jak ji známe dnes, prodělala řadu dramatických změn, které z velké části proběhly mnohem dříve, než se v ní vůbec člověk objevil. Souvisí to z historií Země. Zalévalo ji moře, horotvornými procesy vznikaly pohoří a řeky hledaly svá koryta....Vystřídali se v ní nejrůnější živočichové od těch nejjednodušších přes různé podivné formy, které jsou již dávno vyhynulé.
Teprve ve čtvrtohorách přichází na scénu člověk. Přírodní podmínky, vývoj a změny klimatu byly jedny z nejdůležitějších prvků, které ovlivňovaly vývoj lidské společnosti v jednotlivých etapách. Člověk byl na počátku zcela určován přírodou a krajinu původně měnily jen přírodní procesy. Jak se vyvíjela lidská společnost, tak se vyvíjela i míra, kterou lidé zasahovali do přírody.
Klima se v určitých obdobích měnilo. Teplejší podnebí umožnilo rozvoj zemědělství a studenější naopak rozvoj celé lidské společnosti přibrzdilo. To vše se podepisovalo na krajině.
Celá střední Evropa byla původně zarostlá nekonečnými listnatými lesy. Kolem Labe a potoků rostly díky každoročním záplavám lužní lesy. Jednalo se hlavně o vlhkomilné topolové doubravy. Tvořil je jasan ztepilý, topol černý a dub letní. V křovitém patře bychom našli hlavně bez černý a střemchu hroznovitou. Takovýmito podmáčenými místy bylo možné projít jen za velmi tuhé zimy, kdy půda do hloubky promrzla. Jinak se mokřiny a močály překonat nedaly.
Dál od vodních toků, kam už nedosahovaly záplavy, rostly dubohabrové háje. To jsou teplomilná společenstva, která zarůstala úrodnou půdu v nejteplejších oblastech. Hlavními dřevinami v těchto lesích byl dub letní a dub zimní, habr obecný, ale mimo ně i lípa srdčitá, buk lesní, javory, jasany, jilmy, ale i třeba divoká hrušeň a třešeň ptáčnice.
Tam, kde byla půda méně úrodná přecházely dubohabřiny v kyselé doubravy. V nich tvořily stromové patro hlavně duby a keřové i bylinné patro bylo oproti dubohabrovým hájům výrazně chudší.
Tak vypadalo území mikroregionu před tím, než se v ní v mladší době bronzové usadili zemědělci, tedy les, les a zase les. Kolem potoků a Labe mokrý les lužní, jinak s převahou dubu. Díky této rekonstrukci víme, jaké druhy stromů keřů a celých společenstev jsou přirozené na kterém místě. Sehraje to jistě roli při volbě stromů pro výsadbu např. kolem potoků, ale i při obnově lesa do jeho přírodně blízké podoby.

Současný stav krajiny
20. století
Voda byla pro člověka dobrodějkou i ale také nevyzpytatelnou družkou zvláště v době jarních povodní. Po velkých táních nebo přívalových deštích si totiž mohutný proud vody prorážel nové koryto a odškrcoval některé zákruty. Tak vznikala slepá ramena a tůně. Nivy potoků i Labe byly velmi vlhké a vodnaté, a proto ani v suchých létech nedocházelo k vysušení půdy v okolí a díky jejich podstatně větší délce, kterou zajišťovaly meandry, se voda v krajině dlouho udržela. Rozvodněné Labe a potoky byly na jednu stranu pohromou, ale na druhou stranu naplavená hlína zúrodňovala pozemky kolem koryta.
Některé povodně na Labi byly vskutku katastrofální a jejich škody těžko vyčíslitelné. Taková povodeň nastala v roce 1897 a právě ta uspíšila přípravu regulace Labe, která pak probíhala od začátku až do poloviny 20. století. Negativa, která lidé spatřovali v přirozeném stavu vodních toků, převážila nad pozitivy, o nichž v té době ani netušili. Regulace Labe znamenala definitivní konec záplav. Labe dostalo neměnné řečiště a byla tak ukončena přirozená tvorba jeho ramen a proměnlivost toku.
Regulace Labe ale kompletně změnila i tvář krajiny kolem něj, zmizely romantické břehy, zákruty lemované zbytky lužního lesa a zákoutí. Mrtvá labská ramena jsou dnes posledními ostrůvky přirozené krajiny ve zcela pozměněné krajině okolí Labe. Takovým mrtvým ramenem je přírodní památka Mělické labiště.
Napřímeno ale nebylo jen Labe. Regulace potoků se stala na počátku 20. století snem snad každé obce. Tyto sny se postupně vyplnily, a tak co platí ve velkém pro Labe, platí i v malém pro potoky. Regulaci výrazně podnítily obrovské povodně v 90. letech 19. století. Při protipovodňové regulaci se sledovalo, aby byla voda z krajiny co nejrychleji odvedena. Zemědělci i lidé ohrožení záplavami považovali technické zásahy do vodních toků za nutné a oprávněné.
Většina potoků dnes teče rovně v často ještě betonovými panely vyložených korytech a kolem nich občas není nic než kousíček trávy a hned začíná pole. Spíš než potokům se tak blíží kanálům. Kde že jsou romantická okolí potůčků tekoucích mokrými lukami s doprovodem stromů! Poslední ukázkou přirozeného toku v mikroregionu je meandrující potok Struha - Zlatotok. Jedná se o přírodní památku.
20. století přineslo i další obrovské zásahy, nejen regulaci toků, ale i plošné odstraňování lužní vegetace, vysoušení mokrých luk a také velké dávky umělých hnojiv zničily prostředí pro život řady živočichů vážících se na vodu. Zmizela řada ptáků do té doby hojných, třeba slípka zelenonohá, tažné ryby, kterým se do cesty postavily nepřekonatelné překážky jako losos. Pokud bychom chtěli vyjmenovat všechny zmizelé živočichy a rostliny, výčet by byl dlouhý a připomínal by četbu černé kroniky.
Meze do poloviny 20. století vždy vytvářely cesty, kudy se pohybovaly živé organismy. Často byly zarostlé keři i stromy. Žila v nich řada druhů dnes již téměř neznámých nebo vzácných jako ještěrka obecná, strnad luční, sarančata, cvrček polní. Plevele proti herbicidům neobstály, takže je většinou spíš než z polí známe pouze z lidových písniček - chrpu modrou, koukol polní, mák polní, violku trojbarevnou.....
Kolektivizace v zemědělství v 50. letech znamenala zcelování pozemků a maximalizaci výměry lánů. Meze byly rozorány, remízky z rušeny a téměř zcela zmizela i volná zeleň v polích. Zmizely také louky i pastviny přesto, že v krajině byly přírodním prostředím, které vytvořil člověk. Kolektivizací zaniklo soukromé vlastnictví a na vesnici už lidé neměli dobytek, který by na pastvu vyhnali. Velkovýrobní zemědělská družstva s pasením dobytka také nepočítala. Tak většina pastvin zanikla a s nimi i prostředí pro některé rostliny a živočichy, třeba některé druhy brouků vyvíjejících se v trusu. I ptáci, kteří se živí larvami hmyzu v trusu, jako dudek chocholatý, mandelík hajní a chocholouš obecný ustoupily spolu s pastvinami.
Mokré louky byly zničeny v 60. a 70. letech, kdy se ke kosení začala používat těžká zemědělská technika. Stroje ovšem podmáčené plochy kosit nemohly, a tak se přistoupilo k jejich odvodnění. Systematicky na nich byla měněna druhová skladba rostlin a louky byly plošně postřikovány a hnojeny. Původní druhy rostlin zmizely a zůstaly jen ty nejodolnější, kterým nové podmínky a způsoby hospodaření nevadily. Těch ovšem není takové množství. Krajina tak přišla o svou ozdobu - pestré květnaté louky. Torza mokrých luk, které zůstaly, nebyly pravidelně sečeny, takže také zanikly.
Mnoho druhů rostlin a živočichů, pro které byly louky životním prostředím, patří stejně jako louky minulosti. Stroje sice usnadnily sklizeň trávy, ale usmrcovaly mláďata hnízdících ptáků a mnohých savců. Kromě toho pokud vymizí určitý druh rostliny, vymizí i hmyz, který je na ní závislý. Je to jedna z mnoha vazeb, které v přírodě existují, a které člověk ve velké míře narušil.
Obrovským zásahem do krajiny byl velký plošný nárůst sídel. Vzrostl nejen počet obyvatel, ale i jejich nároky na bydlení. Obce se proto neustále plošně rozrůstaly. Nejde jen o množství zástavby, ale i její charakter. V předchozích dobách se domy stavěly z běžně dostupných přírodních materiálů: dřeva, kamene, hlíny a později cihel. Krytinu tvořily slaměné došky nebo šindel. Dům, který byl opuštěn a schátral vlastně nakonec splynul s přírodou. Vše na něm podlehlo rozkladu.
Okolí domů ani návsi se většinou nijak nezpevňovali. Byla proto po dešti rozblácená, ale voda měla možnost volně vsakovat. Ve 20. století došlo proto z pochopitelných důvodů k dláždění návsí i okolí domů. Později ovšem dláždění vystřídaly velké plochy asfaltu, kde už voda nemá kam se vsáknout. Díky velkému množství zpevněných ploch může krajina mnohem hůře "dýchat"
Ve dvacátém století se změnily používané stavební materiály. Často byly i zdraví škodlivé. Dnes se staví z materiálu velmi trvanlivých, paradoxně v době, která nejrychleji ze všech minulých dob podléhá módě i ve stylu bydlení. Tyto materiály "na věčnost" se ovšem v přírodě nerozkládají a když tak za řadu tisíc let. A tak se člověk naprosto vším, svými stavbami i životním stylem, jakoby vyčleňuje z přírodního prostředí. Přitom ovšem zapomíná, že je jeho součástí.
I z estetického hlediska zasáhla výstavba v 20. století krajinu velmi výrazně. Panelové domy ze sídlišť ve městech jsou dodaleka viditelné. Výhledy ruší i komíny elektráren. V menším měřítku pak krajinu poškozují stavby zemědělských areálů ze 70. a 80. let.
Člověk, jeho hospodaření a sídla, změnil v průběhu staletí přírodní prostředí velmi výrazně. Zemědělství začalo postupně proměňovat obraz krajiny, až jej zcela změnilo. Jak se v minulosti zemědělství vyvíjelo, vyvíjela se i míra zásahů do krajiny.
Největším zásahem bylo sice už první odlesnění v pravěku za účelem získání půdy, ale nebyla to otázka několika let jako jsou dnes změny v krajině pro nás. Odlesnění probíhalo postupně po několik staletí. Čím bylo zemědělství efektivnější, tím víc lidí uživilo, a tím vznikala potřeba další půdy. Pravěku se nejprve používal dvojpolní systém, kdy každý druhý rok ležela půda ladem. Ve 13. století se přešlo na trojpolní a půda ležela ladem každý třetí rok. Takovýto způsob hospodaření byl pro přírodu daleko menší zátěží, než intenzivní zemědělství socialistické éry podpořené hojným množstvím umělých hnojiv.

Krajina se obecně potýká s dvěma problémy: buď je příliš intenzivně využívaná, a pak v ní nezbývá místo téměř na nic jiného než rozlehlé lány polí nebo je naopak neudržovaná a zarůstá křovinami. Je málo dobře udržovaných luk, sadů, mezí a remízků, alejí a cest. Kulturní krajina je dílem člověka, potřebuje tudíž jeho péči. Nejen, aby ji využíval a "ždímal" z ní krátkodobé maximální výnosy, ale aby o ni skutečně pečoval.