Hrad a zámek Úsov

Málokdy byly dějiny moravského hradu zkreslovány tak, jako je tomu v případě vzniku Úsova. Romantičtí badatelé na základě nedoložené tradice a novodobých padělků kladli vybudování úsovského hradu do začátku 11. století. Kamenný hrad byl však postaven až někdy v průběhu první poloviny 13. století. Některý z moravských markrabat na těžko přístupném místě vybudoval hrad, jehož posádka měla za úkol chránit kraj před nepřítelem. Na hrad byl markrabětem dosazován purkrabí, který byl nejvyšším správním a soudním úředníkem pro hrad a panství. Příčinou vybudování pevného hradu byla tedy především nutnost dát velkému panství vojenské a administrativní středisko. Pod hradem vzniklo městečko, které se stalo hospodářským střediskem panství a jeho význam stoupal a klesal s významem hradu.

První písemná zpráva o existenci Úsova pochází z roku 1260, kdy hrad držel v zástavě bývalý olomoucký purkrabí Jiljí ze Švábenic. V r. 1269 se uvádí jeho syn Hrabiš. V r. 1276 je Úsov opět zeměpanským majetkem. Zadlužený král Jan Lucemburský jej však kolem roku 1330 zastavil bratrům Jaroslavu a Albrechtu ze Šternberka, jejichž rod na Úsově sídlil dvacet let. Koncem 14. století bylo úsovské panství dějištěm bratrovražedných bojů mezi syny markraběte Jana, Joštem a Prokopem. Mír nastala až po smrti Prokopově v roce 1405.

V roce 1416 přechází Úsov opět do šlechtického držení. Václav IV. potvrdil převod, kterým se Úsov dostal na dobu téměř celého století do rukou pánů z Vlašimě. Dobu, kdy hrad byl majetkem pánů z Vlašimě, připomínají především dvě věže: "hladomorna" a "vlašimka"; na tzv. věznici při věži "hladomorně" je umístěna socha štítonoše s vlašimským erbem (dvě orličí hlavy). Také další zbytky hradebního opevnění pocházejí převážně z období vlády rodu z Vlašimě.

V roce 1513 dal král Vladislav zastavený hrad s větší částí příslušenství za prokázané služby do plného vlastnictví Ladislavu z Boskovic. Po smrti Ladislavově zdědil jeho syn Kryštof obrovské jmění. Kromě úsovského panství mu náleželo ještě panství boskovické, letovické, moravskotřebovské, trnavské, zábřežské a rudské, téměř souvislý pás země od Boskovic až k pramenům řeky Moravy. Nákladný život Kryštofa z Boskovic byl však příčinou častých jeho finančních nesnází, z nichž si pomáhal prodejem části svých panství. Nedostatek peněz ho přiměl věnovat zvýšenou pozornost i úsovskému panství. V tehdejší době se předpokládala v podhůří Jeseníků bohatá naleziště drahých kovů. Výsledky těžby však nesplnily očekávání.

V roce 1547 postoupil Kryštof úsovské panství a město Litovel synovi svého bratrance Janu Jetřichovi Černohorskému z Boskovic. Albrecht z Boskovic, který převzal panství po smrti svého bratrance Jana Jetřich, byl typickým představitelem šlechtice své doby. Přítel umění a písemnictví, znalec zemských práv a dobrý hospodář (r. 1564 dal pořídit urbář panství), ale také feudál, který bezohledně zvyšoval útisk poddaného lidu. O jeho významném postavení mezi moravskými pány svědčí i řada vysokých úřadů,které postupně zastával. Roku 1562 byl zemským podkomořím, r. 1564 nejvyšším soudcem, r. 1567 nejvyšším komorníkem a v r. 1571 zastupoval krále jako komisař na brněnském sněmu.

Albrecht Černohorský zemřel bezdětný a dědicem ustanovil svého nevlastního bratra Jana Šemberu z Boskovic, který byl posledním mužským potomkem rodu. Jan Šembera sídlil na Bučovicích, ale stejně jako předcházející majitelé úsovského panství rád pobýval na Úsově i blízkém loveckém hrádku Nové Zámky, který páni z Boskovic postavili pro účastníky lovu v Doubravě. Jako většina české a moravské šlechty v 16. století byli páni z Boskovic evangelíci a někteří podporovali i české bratry.

Pan Šembera měl dvě dcery, které se krátce před otcovou smrtí provdaly. Anna Alžběta za Karla z Liechtenštejna a Kateřina za Maxmiliána z Liechtenštejna. Oběma sňatky byl položen základ k velkému bohatství liechtenštejnského rodu. od roku 1597, kdy páni z Boskovic vymřeli po meči, náležel Úsov Liechtenštejnům nepřetržitě až do roku 1945. Byl sídlem správy panství, ale nikdy za vlády Liechtenštejnů sídlem knížete; nejvyšším správním úředníkem byl zámecký hejtman.

Karel z Liechtenštejna zahájil na úsovském panství protireformaci. Pokatoličtění však pokračovalo velmi pomalu a jeho postup brzdila především třicetiletá válka, která těžce postihovala i tuto oblast. Vojska obou válčících stran zpustošila kraj do takové míry, že zemský sněm, který v roce 1643 rozvrhl novou peněžní a obilní berni, označil úsovské panství jako "dokonce zkažené". Poslední těžkou ránu zasadilo Úsovu v roce 1643 švédské vojsko, které pod vedením generála Torstensona obsadilo podstatnou část severní Moravy. Hrad a městečko Úsov Švédové vypálili.

V roce 1628 zemřel Karel z Liechtenštejna a jeho velký majetek, který se rozrostl především konfiskací statků účastníků stavovského povstání, zdědil syn Karel Eusebius. Po smrti Karla Eusebia zdědil majetek jeho syn Jan Adam Ondřej, který na základě zvýšených požadavků na šlechtické sídlo dal výrazným způsobem změnit dosavadní architektonický stav hradu. Nad hranatou věží a jižním rondelem byl kolem roku 1691 podle návrhu italského stavitele Dominika Martinelliho vystavěn třípatrový zámecký palác. Také nejvyšší věž - "hladomorna" - byla barokizována cibulovitým krytem

Z dalších knížat z Liechtenštejna, kteří se postupně střídali v držení Úsova, je nutno uvést Josefa Václava (1696 - 1772), vynikajícího válečníka a nositele řádu zlatého rouna, Františka Josefa (1726 - 1781), za jehož života (v r. 1775) došlo na úsovském panství k selským bouřím, které byly potlačeny za vojenské asistence, a Jana Josefa (1740 - 1836), který věnoval značnou pozornost správě ohromných statků a lesnictví a obohatil zámeckou knihovnu i umělecké sbírky.

Kolem roku 1900 Jan II. z Liechtenštejna umístil do budovy zámku lesnicko - lovecké muzeum, jehož sbírky byly doplňovány trofejemi z loveckých výprav Liechtenštejnů do Afriky, Polska a Itálie. Obsáhlá sbírka trofejí byla shromážděna i z domácích revírů. Instalace je doplněna loveckými zbraněmi, herbářem dřevin, ukázkami zpracování dřeva a dalšími exponáty, které souvisejí s tématickou náplní muzea.

Od roku 1945 je zámek Úsov s celým inventářem a instalovanými sbírkami majetkem státu. Koncem roku 1951 svěřila Národní kulturní komise celý objekt do správy Krajského vlastivědného muzea v Olomouci. Vlastivědný ústav v Šumperku do své správy převzal stavební objekty zámeckého areálu v r. 1967 a o rok později i instalované sbírky.