Sobotínský zámek vznikl ve čtyřicátých letech 19. století přestavbou někdejší Eisenbachovy zbrojovky v romantizujícím historickém pojetí a slouží dnes jako rekreační středisko a hotel.

Sobotínský zámek - historie

Sobotín byl založen v rámci velké kolonizace druhé poloviny 13. století, jak dosvědčuje i poosobní jméno (Sobota), původně nejspíš jako hornická osada. Poprvé je výslovně uváděn v roce 1350 jako sídlo farnosti, která byla připojena k tehdy vzniklému litomyšlskému biskupství, byl tedy již větší vsí. To dokazuje i okolnost, že už ve 14. Století tvořil samostatný statek, jehož vladyčtí držitelé se počátkem 15. století po Sobotíně i psali. Výslovně se uvádí roku 1412 Kunáta Silstrank ze Sobotína a v roce 1450 Machna ze Sobotína.
Není tedy vyloučeno, že již tehdy tu stálo zemanské sídlo - tvrz. Výslovná zpráva o ní však pochází teprve z roku 1496, kdy se uvádí ves Sobotín s tvrzí jako majetek úsovských pánů Karla a Jiřího z Vlašimě. Zřejmě šlo o malou tvrz stojící při sobotínském vrchnostenském dvoře, neboť v zápise do moravských zemských desk v roce 1558 se místo ní mluví jen o "dvořisku". O dvacet let později byl sobotínský statek připojen k velkolosinskému panství Jana mladšího z Žerotína a při jeho rozdělení po Janově smrti roku 1608 mezi syny Jana Jetřicha a Přemka II. se stal součástí z obrovského velkolosinského dominia vyčleněného samostatného vízmberského panství (nyní Loučná nad Desnou). Sobotínská tvrz ztratila tedy již v druhé polovině 16. století svůj základní účel šlechtického sídla a beze stopy zanikla. Lze se jen domnívat, že stála poblíž středu vsi, někde v blízkosti farního kostela.
Sídlem žerotínských majitelů vízmberského panství se stal po roce 1608 vybudovaný vízmberský renesanční zámek. V rámci tohoto panství byl Sobotín po krátkou dobu majetkem velehradského kláštera (1770 - 1784) a pak náboženského fondu, který panství v roce 1833 prodal za 216 000 zlatých hraběti Antonínu Bedřichovi Mitrovskému z Nemyšle. Po jeho smrti v roce 1842 koupili panství s proslavenými sobotínskými železárnami, tehdy druhými největšími na Moravě, v roce 1844 železniční podnikatelé bratři Kleinové, povýšení v roce 1859 za zásluhy o rozvoj železářství a železniční dopravy do šlechtického stavu s přídomkem "z Vízmberku".
Už před zakoupením panství vlastnili Kleinové v Sobotíně budovu zrušené zbrojovky, kterou tu před rokem 1815 postavil podnikavý obchodník Ondřej Eisenbach z Haliče. Po zastavení provozu zbrojovky v roce 1834 budova pomalu chátrala. Proto se Kleinové, když převzali vízmberské panství, rozhodli, že využijí její vhodné polohy v poměrné blízkosti železáren, a dali ji přestavět na vlastní stálé sobotínské sídlo - zámek. Důvod byl nasnadě: velká vzdálenost od vízmberského zámku a přitom nutnost být co nejblíže k rozhodujícímu hospodářskému podniku - železárnám. Teprve o něco později přistoupil k tomu i důvod rodinný, okolnost, že dva poslední bratři Kleinové, zakladatelé podnikatelské slávy rodu, Franz a Albert, chtěli mít každý své vlastní sídlo. Franz proto zůstal nadále na vízmberském zámku, zatím co Albert si za trvalé místo pobytu zvolil Sobotín.
K přestavbě došlo ještě ve 40. letech 19. století, někdy po roce 1844. Šlo o jednoduchou jednoposchoďovou budovu o půdorysu ve tvaru písmene L, postavenou v romantickém historizujícím pojetí, v němž však tehdy ještě převládal doznívající empírový sloh. Současně se stavbou zámku došlo i k úpravě jeho okolí. Původně plavící hamerní rybníček pod zámkem byl rozšířen na poměrně velký okrasný rybník a celý areál až po první budovy komplexu železáren (dnešní hlavní budova základní školy) byl přeměněn na přírodně krajinářský park. Autory prvotní parkové úpravy byli nepochybně sami Kleinové, vždyť historie jejich podnikatelské činnosti začala parkovými stavbami a úpravami proslulého lednického zámeckého parku na jižní Moravě. Zejména Franz Klein, cestovatel a sběratel, uplatnil při budování sobotínského parku též zkušenosti, které získal po celém světě a které těsně předtím využil i při úpravách zámeckého parku ve Vízmberku ještě ve službách hraběte Mitrovského.
V 50. Letech 19. Století se stal sobotínský zámek spolu s vízmberským uznávaným duchovním střediskem rakouského železářského průmyslu a stavby železnic, kde si podávali ruce přední techničtí odborníci, jako byl profesor Riepl a po něm fyzik a známý vynálezce v oboru metalurgie profesor Meissner. Výrazem této skutečnosti byla i okolnost, že sobotínský Albert Klein byl v roce 1872 povýšen do stavu svobodných pánů. Po jeho smrti v roce 1877 zůstal již sobotínský zámek trvalým sídlem sobotínské větve kleinovského rodu. Proto také za Albertova syna Fridricha došlo v 80. letech 19. století k jeho rozsáhlé přestavbě: byla vybudována ozdobná terasa nad zámeckým rybníkem, půdní prostory byly rozšířeny v mansardy a celá budova dostala novou, vysoce členěnou a ozdobnou fasádu, která představovala výplod historizujícího architektonického myšlení, v němž se snoubily prvky nejrůznějších historických slohů, převládla však severská neorenesance. Autora této přestavby, která byla dokončena v roce 1892, bohužel neznáme, lze jen předpokládat, že jím byl některý z architektů šumperských a pravděpodobně se na stavbě podílel i tehdejší sobotínský stavitel Julius Titze. Ten byl totiž stavitelem rodinné hrobky sobotínské kleinovské větve - mauzolea nad státní silnicí Šumperk - Sobotín - Rýmařov, která byla postavena v téže době podle projektu vídeňského architekta W. S. Baumheyera. Jako protějšek zámecké budově vyrostla tu uprostřed rozsáhlého parku kaple s podzemní hrobkou, zřetelně inspirovaná dílem slavného italského renesančního architekta Andrea Palladia, která vyniká bohatou sochařskou a kamenickou výzdobou. Svou honosností si nijak nezadala s rodinnými hrobkami předních šlechtických rodů v českých zemích.
Na stavební úpravu zámku navázala i rozsáhlá úprava zámeckého parku, provedená v 90. letech 19. století podle návrhů proslulých sadovnických odborníků R. Biskupa a známého českého zahradníka Fr. Thomayera. Výsledkem byla pravidelná úprava v bezprostředním okolí zámku a řešení ostatní parkové plochy v přírodně krajinářské kompozici. Z té doby pochází i výsadba některých vzácných exotických dřevin, dovezených sem ze severní Ameriky (jedle plastnatoplodá arizonská, jírovec žlutý, dub velkoplodý), z Blízkého (jedle kavkazská, líska turecká, platan východní) i Dálného východu (smrk ajanský). Park byl také doplněn velkým skleníkem (dnešní budova kina) a několika zajímavými litinovými plastikami, výrobky zdejších železáren.
V podobě dané úpravami 80. a 90. let 19. století se sobotínský zámek v podstatě zachoval až do roku 1945, kdy byl spolu se sobotínským velkostatkem převzat státem. Byl pak využíván pro nejrůznější účely, zejména školské, mimo jiné tu byla po řadu let internátní kuchařská a číšnická učňovská škola. V roce 1967 byl převzat Dolem Dukla v Ostravě a v letech 1967 - 68 velkým nákladem restaurován jako pohostinské a rekreační středisko tohoto podniku. Stavební obnova byla provedena opravdu citlivě a dala vzniknout rekreačnímu zařízení na vysoké evropské úrovni. Současně byla zahájena i postupná úprava bezprostředního zámeckého okolí s parkem, zámecký rybník byl upraven na koupaliště s přilehlou písečnou pláží, které se stalo oblíbeným letoviskem celého Šumperska.