Alcide de Gasperi (1881 - 1954)
Italský křesťansko-demokratický politik, hlavní strůjce zapojení Itálie do západoevropských integračních struktur po druhé světové válce.
De Gasperi začal svou politickou kariéru ještě v Rakousku-Uhersku jako poslanec Říšské rady ve Vídni za rodné jižní Tyrolsko (1911). Po získání nezávislosti se stal poslancem italského parlamentu za pravicovou Lidovou stranu (1921). Od nástupu Mussoliniho k moci patřil k rozhodným odpůrcům italského fašismu. Za svou protifašistickou činnost byl zbaven poslaneckého mandátu (1926) a o rok později byl dokonce na šestnáct měsíců uvězněn.
Během války se de Gasperi uchýlil do knihovny Vatikánu, kde studoval, ale hlavně přemýšlel o programu italské Křesťansko-demokratické strany a připravoval plány na poválečné uspořádání Evropy a na obnovu Itálie včetně jejího zapojení do evropského dění.
Po pádu Mussoliniho režimu se dostal do čela křesťanské demokracie a poté i do čela italské demokratické vlády složené se zástupců stran protifašistického tábora (včetně komunistů). Po zrušení italské monarchie tak padl na bedra de Gasperiho hlavní úkol poválečné obnovy Itálie a zároveň měl jiným evropským národům dokázat, že Itálie patří do rodiny demokratických států.
Pod jeho vedením učinila Itálie nejdůležitější kroky na cestě k sjednocené a demokratické Evropě. Ministerský předseda de Gasperi podepsal mírovou smlouvu se spojenci (1946), přivedl Itálii do NATO (1949) a stal se spoluzakladatelem Evropského společenství uhlí a oceli (1951).
Itálie po skončení druhé světové války hledala svou tvář a místo na mapě Evropy. Její hospodářská situace však byla horší než v jiných západoevropských státech. Také proto se zde evropská myšlenka ve srovnání s jinými západními státy stala nejpopulárnější, kromě jiného i proto, že společný trh měl Italům zaručovat i pracovní příležitosti. Italská politika tohoto období se dá shrnout do hesla ”být při tom”. Itálie již nechtěla přešlapovat na okraji Evropy, zapomenutá a zaostalá.
Toto všechno si de Gasperi plně uvědomoval. Stal se přesvědčeným Evropanem, který věřil ve vytvoření společné Evropy. Pro tento cíl udělal všechno, co bylo v jeho silách. Zúčastnil se Kongresu Evropy v Haagu (1948), kde byl zvolen do řídícího výboru Evropského hnutí. Podporoval vznik Rady Evropy i Evropského obranného společenství a nejširším vrstvám společnosti neustále vysvětloval, proč je taková evropská politika nutná. Jeho vláda byla mezi prvními, které pozitivně zareagovaly na evropské iniciativy francouzské vlády, týkající se evropské hospodářské integrace.
Za jeho proevropskou činnost a zakotvení Itálie ve sjednocující se Evropě mu byla v roce 1952 - jako prvnímu Italovi - v Cáchách udělena Cena Karla Velikého.

DALŠÍ INFORMACE: http://www.euroskop.cz