Dýmkařství [ Lidové tradice ]
Na východní Moravě došlo dýmkařství největšího rozmachu v městečku Kelči, nyní patřícímu k okresu Vsetín. V kelečském muzeu (Vlastivědní úst. Vsetín - muzeum Kelč)je sbírka dýmek, která vznikla až po roce 1900, archivních nebo jiných písemných dokladů o jeho vzniku však není. Sledujeme-li řemesla např. v blízkém Valašském Meziříčí podle cechovního zřízení, jsou doloženy ze starších "pořádek" soukenický (r. 1571), tkalcovský (r. 1559), obuvnický (r. 1596), krejčířský (r. 1555), kloboučnický (r. 1565). Ke starým cechům náležel také společný cech kovářů, zámečníků, kolářů a bednářů, potvrzený Janem z Pernštejna roku 1545, který byl roku 1658 ještě rozšířen o mistry ručničáře, hodináře, stolaře, jehláře, ostrožníky, kotláře, sedláře, pasíře, konvaře a soustružníky. Roku 1610 byl Jetřichem z Žerotína obnoven cech řeznický. K mladším cechům patřili punčocháři (r. 1688) a hrnčíři (r. 1756). Dýmkařství mezi nimi uváděno není, dá se proto předpokládat, že vzniklo pravděpodobně koncem XVII., popřípadě až v XVIII. století prokazatelně je doložen jeho rozvoj a zánik, počátek je nejasný.
Dýmky, které dále popisuji, jsou vesměs dřevěné. To ovšem neznamená, že se k výrobě dýmek neužívalo i jiných materiálů. Tak např. v Holandsku byly vyráběné a oblíbené hliněné dýmky, u nás zvané "gypsovky". V Německu a Rakousku to byly malované dýmky z porculánu, našimi kuřáky zvané "porculánky"; nejrozšířenější z nich s portrétem císaře F. Josefa. Původem z Levanty byly řezané dýmky pěnkové, vyráběné rakouskými i francouzskými dýmkaři.
