Zeměpisné vymezení
Valašsko je hornatý kraj ve východní části Moravy kolem měst Vsetína, Valašského Meziříčí, Rožnova pod Radhoštěm, Frenštátu, Zlína, Vizovic, Valašských Klobouk.


Historicko-národopisné vymezení:
V dávné době slovem "Valach" označovali Slované východní Romány, tedy dnešní Rumuny. Ve východní a jižní části Karpat se salašovalo už ve 12. století. Ve 13. a 14. století se tito rumunští pastevci přesunuli se svými stády do slovanské části Karpat (dnešní Zakarpatské Ukrajiny). Tak započala valašská kolonizace, která o tři sta let později skončila v našich Beskydech.

Nejprve se Valaši objevili na panství Hukvaldském a v 16. století byli už v celé beskydské oblasti. Zprvu byli vrchností dobře přijímáni a užívali privilegií valašského práva. Později se však spojili s místními obyvateli, kteří museli snášet náboženský a sociální útisk, což vedlo postupně k odporu proti vrchnosti.


Lidová architektura:
Valašsko je známé svými výraznými projevy lidové kultury a bylo jedním z mála míst, v nichž se slohová kultura privilegovaných vrstev téměř neprojevovala. Lidé byli závislí jen na vlastní tvorbě a museli si vše zhotovovat sami. Lidová kultura Valašska je ve svém základě kulturou pasteveckou a má mnoho návazností k ostatním pasteveckým kulturám horského masívu Karpat.

Lidská sídla mají na celém území Valašska obdobné znaky; jsou to buď vsi řetězového typu, nebo rozptýlené dvorce pasekářského osídlení. První případ umožňoval poddaným dědičně užívat půdu za odevzdání části úrody feudálnímu zeměpánovi. Druhý byl jen pronajímáním panské půdy, většinou znamenal hospodářské využití rozsáhlých lesů.

V 18., 19. a na počátku 20. století se na Valašsku ustálil typ karpatského roubeného stavení, avšak v jednotlivých oblastech se jeho formy různí. Hlavním stavebním materiálem vedle kamene bylo dřevo. Střecha byla kryta šindelem. Domy mívaly tři základní prostory: jizbu s pecí a ohništěm, síň a komoru. Vyvrcholením valašské lidové architektury jsou dřevěné kostelíky.


Lidový oděv a kroj:
Valašský kroj byl původně oděvem pastýřského lidu, a proto postrádal výstřednější pestrost. Jeho svérázný uměřený vkus spočívá v účelné jednoduchosti. Valaši používali látky, které měli po ruce, tedy sukno, lněné nebo konopné plátno, kůži, k ozdobám mosaz, perleť a stříbro. Vcelku se vyhýbali vnější okázalosti, zato dbali na slohový a barevný soulad a sladěný výsledný vzhled oděvu. V jednotlivých oblastech žárlivě střežili původnost svého kroje a jeho odlišnost od krojů z jiných míst Valašska.

Mužský kroj se skládal z košule, nohavic, bruncleku. Jako ochrana proti zimě se používaly huně, haleny, župice a kožuchy. Košula na všední den byla konopná z režného plátna. Sváteční bývala z jemnějšího lněného plátna a vyšívaná nití. Nejkrásnějším kusem mužského oblečení byla župice, většinou zelené, hnědé, modré či bílé barvy. Na hlavě nosili Valaši beranice a černé starodávné klobouky (širáň, hucáň, pastýřský neboli plstek, štrejchovec, husárek, nevěrec). Nejstarším obutím mužů byly krpce z vepřové nebo hovězí kůže. Z nich se vyvinuly houněné papuče podšité kůží.

Součástí ženského kroje byly rubáč, rukávce, svrchní sukně, kordulka, fěrtoch či kasanka a obřadní kútnice a úvodnice. Rubáč byl vlastně předchůdcem ženské košule. Na všední den se šil z konopného a na svátek ze lněného plátna. Na rubáč se oblékaly bohatě vyšívané rukávce. Na rukávce se dala kordulka z barevného sukna. Na svrchní suknici se oblékal fěrtošek, jakási zástěra, bervený indigem (barva od světle modré až po tmavomodrou). Pokrývku hlavy tvořil čepec (devětihraňový, jedličkový, tulipánový, tolarový, grundšpicový). Stejně jako muži, i ženy nosily krpce a v zimě bílé houněné papuče.


Lidová píseň a muziky:
K tancům se na Valašsku většinou zpívalo za doprovodu dud a píšťal nebo houslí a malého cimbálu. Tanec, hudba a text zde tvořily jednotu, logický celek. Text písně totiž často navozoval i taneční atmosféru, ať už emotivně nebo tematicky. Pro lidového tanečníka jedině tanec v podání všech tří složek teprve nabýval pravého smyslu a poskytoval mu plný prožitek.


Lidové tance:
K nejstarším párovým tancům na Valašsku patří tance točivé, nejčastěji pojmenovány valaský nebo valaská. Spolu s odzemkem a jeho variantem obuškovým patřil až do poloviny 19. století k zábavám i reprezentaci pastevců. Na středním a jižním Vsacku, na Vizovicku a Valašskokloboucku se pro tento tanec objevuje název točená .

Z dalších tanců to jsou obřadní tance (masopustní skoky a skákání), zábavní příležitostné tance (přástevní tance,.), taneční kolektivní hry (metlový, zrcadlový, klobouková,.) ale také figurální tance, tančené na jedinou píseň. Tancem slavnostního rázu je starodávný, který se tančíval hlavně o svatbách.



Literatura:
Národopisné regiony Čech a Moravy

Texty:
Zuzana Gregorovičová
Zbyněk Žůrek

Fotografie:
Petr Dvořáček
Karel Šmirous
Zbyněk Žůrek

Hudební ukázky:
poskytlo Vydavatelství Gnosis
Vydavatelství Písnička

Videoukázky:
František Synek
Zbyněk Žůrek

Vydáno ve spolupráci s občanským sdružením Folklorum, provozovatelem serveru www.FolklorWeb.cz

DALŠÍ INFORMACE: http://www.FolklorWeb.cz