Kamenice nad Lipou vznikla počátkem 13. století jako osada při hradu. Podle kronikáře Hájka z Libočan se nazývala Kamenice u lipky, později nesla jméno Česká. Po obnovení hradeb roku 1702 se píše Hrazená a přídomek nad Lipou dostala podle lípy (vsazené v zámecké zahradě roku 1248).
První písemné doklady o městě jsou z roku 1267. Město patřilo k zámku, mělo tedy charakter města poddanského. V průběhu věku zámek mnohokrát změnil majitele. Prvními doloženými majiteli kamenického panství byli příslušníci rodu Benešovců, z nich vynikl Dobeš z Bechyně, věrný straník královny Elišky a rádce jejího syna krále Karla IV., připomínaný v letech 1312-1359, který postavil na kopci Bradle kapli sv. Máří Magdaleny a zřídil při ní poustevnu. V hrazení města se svým synem Jindřichem vystavěl špitál, kde se pečovalo o zchudlé občany. Poslední člen tohoto rodu, Zbyněk 1372-1389, byl synovcem jihočeského myslitele Tomáše ze Štítného, od něhož si v roce 1381 pronajal statek Štítné. Od roku 1397 působil na Kamenicku Jan Sezima z Ústí, který na přímluvu své manželky Anny z Mochova, ctitelky Kalicha, poskytl útulek na svém Kozím Hrádku Mistru Janu Husovi. Po skončení husitských válek zapsal král Zikmund kamenické panství Janu mladšímu z Ústí. Potom připadlo Jindřichovi ze Stráže. V obdbí vlády Jindřicha 1452-1476, nejvyššího hofmistra království Českého a Jana ze Šelmberka 1476-1497, nejvyššího kancléře Českého království, získali kameničtí občané řadu výsad a práv. Roku 1497 byla Kamenice prodána Leskovcům, kteří zde pobývali až do roku 1545. Po dědických sporech se pak stali pány města na 76 let Malovcové, za jejichž působení došlo k největší přestavbě zámku v letech 1580-1583. V období stavovského povstání, ukončeného bitvou na Bílé hoře, se díky sňatku s Annou Magalenou Malovcovou stal majitelem panství Zikmund Matěj Vencelík z Vrchovišť, hejtman Bechyňského kraje, který se zúčastnil stavovského povstání proti Ferdinandovi II.. Jemu byl v roce 1622 veškerý majetek zabaven. Panství koupil v roce 1623 Jindřich Paradies z Escheide, původem Španěl. Sedmdesátiletá vláda Paradiesů byla vládou utlačovatelů, Kameničtí přišli téměř o všechny výsady a práva získaná od dřívějších majitelů a tím i o hlavní zdroje příjmů (např. vaření piva). Poslední z Paradiesů Martin de La Saga byl ze všech Paradiesů nejhorší. Tento poslední Paradies dosáhl dokonce vymazání těchto výsad ze zemských desek. Své spory s podannými vyřešil prodejem Kamenice Hartigům. Ale ani další majitelé nebyli o mnoho lepší. V roce 1695 se však Kamenickým ve sporu s Esaiášem z Hartigů dostalo odpuštění císařským patentem zvaným Pardon, kterým císař kamenickým odpouští a vrací jim práva. Roku 1740 se ujala panství hraběnka Marie Terezie z Golčů, rozená Hartigová. Ta nechala v roce 1758 malovat obraz pro hlavní oltář v kostele Všech Svatých. V roce 1759 se provedla větší oprava zámku na jeho jižní straně, byla zřízena kašna před pivovarem, na Melíšku postavena křížová cesta. Na náměstí postavena socha sv.Václava a to roku 1765. Po pánech Vratislavu z Mitrovic a Ubellim koupil zámek jeho správce Jan Nádherný, zakladatel železodílen-hamrů. Za něho byla stavěna nová radnice. V roce 1805 prodal Kamenici hraběti Františku Sickingenovi a ten ji po roce prodal hraběti Janu Rilkemu, který ji držel do roku 1811. V roce 1821 koupil panství hrabě Rey. Postavil novou školu a vysázel břízy podél silnice směrem k Bradlu. Posledními majiteli Kamenice od roku 1831-1945 byla rodina vídeňského bankéře Jindřicha Geymülla. Ten ji roku 1835 předal svému synovi Jakubu Rudolfovi. Nová vrchnost dala přestavět zámek a o město se velmi dobře starala. V roce 1923 se ujal panství Richard Geymüller a spravoval ho až do roku 1945, kdy mu byl majetek vyvlastněn.

V době feudalismu se v podhradí města rozvíjela řemesla. K nejstarším řemeslům patřilo ševcovství, soukenictví a punčochářství. V této době jádro obyvatelstva tvořili řemeslníci. V létech 1720-1736 se na vrchu Melíšku kopala stříbrná ruda a v době kamenických hamrů se u Vodné a Gabrielky těžila železná ruda. Vznikem železodílen dochází k rozvoji výrobních sil a značnému oživení kraje příchodem nových lidí. Souběžně se železářstvím bylo dalším znakem zprůmyslnění kraje sklářství. Již roku 1875 byla na místo hamrů ve Včelničce založena sklárna Antonínem Rücklem z Ostrova nad Ohří. V roce 1839 byla v jednom z křídel zámku zřízena dílna na kramplování vlny, kde bylo zaměstnáno 200-230 dělníků. Tato výroba však roku 1842 zanikla. Kamenicko bylo převážně zemědělské a mělo rozsáhlé lesy bohaté na dřevo. To se těžilo a zpracovávalo ve třech parních pilách, z nichž největší byly velkostatku. K velkostatku patřila také nejúrodnější pole a rybníky, mlýn, sodovkárna, pivovar a hostince. V této době byl na Kamenicku dostatek pracovních sil - deputátníků a námezních.

Roku 1906 byla dána do provozu úzkokolejná trať vedoucí z Obrataně přes Kamenici nad Lipou do Jindřichova Hradce, která měla zajistit rozvoj kraje a spojení města se světem. Stala se ale spíš technickou raritou, než tratí vyhovující potřebám dneška.

V období mezi dvěma válkami se Kamenicko stalo středem pozornosti Národopisného hospodářského sboru jihočeského, který chtěl využít přírodních krás - lesů a rybníků, mimořádně příznivých klimatických poměrů k rekreaci. Do kraje přijížděli malíři jako byl František Daněk Sedláček, Alois Kalvoda a další, kteří svými obrazy, vydávanými na pohlednicích, měli propagovat přednosti a krásy Kamenicka. To však nadále zůstalo chudým územím, bez možnosti zaměstnání ve větších místních podnicích. Proto řada občanů, aby se uživila, jezdila za prací jinam. V době nacistické okupace byla zastavena činnost řady spolků, mnoho lidí bylo totálně nasazeno na nucené práce do Říše, mnozí zahynuli v koncentračních táborech. Po druhé světové válce vznikly četné problémy hospodářského využití města a okolí.

Konfiskací kamenického zámku došlo ke zřízení dětské ozdravovny, která byla dána do provozu v roce 1946. Byla zahájena výstavba městského vodovodu, bytových jednotek a nového textilního závodu Tylex. Roku 1946 byla znárodněna sklárna ve Včelničce, která nadále zajišťovala pracovní příležitost sklářům pod novým názvem Sklárny Český křišťál.

Zrušením okresu Kamenice nad Lipou v roce 1960 se situace okolo zprůmyslnění kraje nezlepšila. Došlo k likvidaci některých institucí a mnoho obyvatel přešlo mimo město. Přes všechny tyto problémy se ve městě za pomoci občanů vybudovala a opravila řada objektů. Některé svým vzhledem nezapadly do historického jádra města a jiné svou konstrukcí do drsných klimatických podmínek kraje. Přesto ve větší či menší míře slouží nadále potřebám společenského života, kultury, sportu a v neposlední řadě i turistickému ruchu.

DALŠÍ INFORMACE: http://www.kamenicenl.cz