Obec Dražičky se v dějinách nazývala dle archivních dokladů různě, tak jak se vyvíjel český jazyk a jak tehdejší majitelé toto jméno hlavně poněmčovali. Tak kupř. v roce 1379 je latinský název: villa Minua Drezicz - ad castrum Przibenicz

rok 1423 - Draziczky
rok 1615 - Na Dražičkách
rok 1790 - Dražicžka
rok 1854 - Dražička
rok 1886 - Dražičky

Často se také objevuje název Malé Dražice. Víme, že za poslední války byla naše obec německy také nazvána Klein Drazic - to je rovněž Malé Dražice.

První zmínka, která je v archívech uchována, je z roku 1379 a proto je tento rok uváděn jako rok založení.

Ve 14. století patřily Dražičky k panství Příběnickému.

Dne 12. října 1495 prodal Petr Vok z Rožumberka vsi Slapy a Dražičky Vítovi ze Rzavého na Dobronicích. Při Dobronickém panství zůstaly Dražičky až do roku 1519, kdež je Jan, syn Vítův, Janovi Zářeckému z Polkovic, úředníku z Tábora prodal.

Samostatným statkem staly se Dražičky teprve v 16. století. Roku 1565 totiž přijal Adam Petřek z Polkovic ves tu od mateře své Markéty Zářecké a oženil se s Veronikou z Petřkova a z Otic, již roku 1567 na dvoru a vsi Dražičkách 250 kop věnoval. V letech následujících postavil při dvoře novou tvrz.

Tvrz byla stavěna v letech 1565 - 1589. Podle odhadu z roku 1704 byla "od kamene vystavena a šindelem krytá, kdež v hořejším štoku se nachází 5 pokojův, 1 komora a síně, v dolejším štoku velká světnice, 2 komory, sklep klenutý a kuchyně, též pro panské koně maštale dvě". Tato tvrz byla později zbourána a místo ní vystaven zámeček (pravděpodobně v 17. století). Nepodařilo se zjistit, kdo jej postavil.

V roce 1589 prodal Adam Petřek tvrz Dražičky se dvorem a ves s příslušenstvím Johance Vítové ze Stříteže na Stádlci za 3.600 kop míšenských. Po několikaletém držení postoupila paní tato roku 1615 tvrze Fridrichu Pětipeskému z Chýž a z Egerberka, jemuž se také podařilo blízkou ves Lhotu Hnojnou získati a ke zboží svému přivtěliti. Po krátké době v roce 1617 koupila od něho statek ten Marie Zmyslovská z Olbramovic za 7250 kop míšenských, než ji roku 1618 dne 6. července prodala jej Vilému staršímu Hozlaurovi z Hozlau na Slapech.

Povstání roku 1618 - 1620 zúčastnil se Vilém jen v míře skrovné, pročež odsouzen jest roku 1623 jen třetiny statku svého; nicméně je mu vzat s prodán 1. listopadu 1623 Ludmile Pechlárové, rozené Novohradské z Kolovrat za 9.600 kop míšenských. Ke tvrzi patřily tehda tři vesnice - Dražičky, Slapy a Lhotka. Paní tato provdána v druhém loži za Maxmiliána Pechlara z Meminku, c. k. radu a nejvyššího lajtnanta, jemuž dům svůj na náměstí v Táboře odevzdala. O statcích svých pozemských učinila jiné pořízení, odkázavši je před smrtí svou roku 1632 dne 25. dubna Mandaléně Maxmiliáně Františce ze Štanykeru, dceři své z prvního manželství a jejím dětem s Rudolfem z Malovic a na Proseči zplozeným. Ještě téhož roku zemřela a dotčená dcera její po 4 letech následovala. Tělo bylo pochováno v Pašně v kostele.

Rudolf spravoval potom Dražičky kolik let jako poručník a když dcera jeho Lidmila Helena let svých plnoletých dosáhla a za nějakého pana Rombalda se vdala, postoupil ji roku 1653 mateřský statek Dražičky, než tato drževši jej jen několik let, prodala roku 1660 tvrz Dražičky, dvůr, poplužný a ves Slapy se dvorem poplužným a ves Lhotku u Pintovky Lidmile Kateřině Brandštejnové z Terešova za 7000 fl. rh. Poněvadž byla tato paní manželkou Kaladějského pána, měly nyní Dražičky po kolik let stejné pány s Kaladým a spojení to by bylo snad ještě déle potrvalo, ale pro mnoho dluhů přišlo dědictví Brandštejnské roku 1704 k odhadnutí a nějaký čas potom statky rozprodány. Statky ty dostaly se všechny v držení Vchynských; Dražičky pak jež připadly jako dědictví otcoveké Fr. Karlovi a Vaclavu Norbertu ze Vchynic, prodány potom k Želči.

Když byly v 18. století Dražičky prodány k Želči, staly se majetkem knížete Lobkovice. Po zrušení roboty v roce 1848 byla ves Dražičky uvolněna z tohoto majetku a občané propuštěni z roboty. Tím se ves Dražičky stala samostatnou.

Pokud se jedná o velkostatek byl pravděpodobně od Lobkoviců odkoupen hrabětem Janem Harachem. Hrabě Jan Harach na velkostatku sám nehospodařil a pronajal jej nájemci Roubíčkovi. Koncem 19. století koupil velkostatek Dražičky, dvůr Karolín a Červený od Hraběte Haracha František Vodňanský. Od té doby byl František Vodňanský a pak Karel Vodňanský majiteli až do znárodnění po II. světové válce.

Období po 1. světové válce
Po první světové válce obec řídilo obecní zastupitelstvo, Starostu obce vykonával mnoho let Mrázek František č. 7, ve druhé polovině 30. let Vodňanský Karel a za války Hák Josef č. 5.

Období po 2. světové válce
Po únorovém vítězství došlo k parcelaci půdy velkostatku Vodňanského.

Bylo přistoupeno ke sdružování zemědělců v JZD. V řadě obcí došlo k ustavení JZD již počátkem 50tých let, ale u nás se to nepodařilo. Zemědělci, kteří tolik let toužili po půdě ji nakonec dostali a měli ji ihned předat ke společnému obděláváni. Proto určitý čas své rozhodnutí oddalovali a v roce 1959 předali ve většině svá hospodářství do Šlechtitelského semenářského statku ve Slapech. Zbývající zemědělci pak postupně v krátké době.

Období po "sametové" revoluci
V 90. letech 20. století přešli pravomoci vedení obce z MNV na Obecní úřad v Dražičkách. Restituce státního majetku se dotkla držby majetku obce velmi citelně. Navráceno bylo mj.: návesní rybník, budova MNV, taneční parket, návesní park. Z důvodu neexistujících prostor pro shromáždění občanů, byl schválen návrh na výstavbu přístavku hasičské zbrojnice - vznikl zde menší sál.

DALŠÍ INFORMACE: http://www.volny.cz/drazicky