V nejzazším cípu Osoblažského výběžku leží v katastru obce Matějovice nad údolím potoka Hrozové v opuštěném pískovcovém lomu Maťovovická jeskyně, která je také nazývána jeskyní Venušinou nebo Fénixovou. Dnes je jeskyně nepřístupná, ale dosud může na citlivého návštěvníka jejiho okolí zapůsobit zvláštní atmosféra, kterou jsou tato místa prostoupena.
Tento příběh se odehrál v době kdy na Fulštejně žil jeho první majitel Herbort z Vulmu se svou ženou Gertrudou. Hrad tehdy odolával nájezdem nepřátelských vojsk, a proto Herbort, aby svou ženu i s malým synkem uchránil před násilím a krutostmi cizích válečníků, poslal je ukrýt se do okolních lesů.
"Pospěš si přece !" zvolala Gertruda podrážděně na svého synka, který se co chvíli zastavil, aby si prohlédl nějakou kytičku, kamínek nebo brouka. Tráva mu tenkrát sahala až do pasu a pod jeho lehkým krokem se skoro nepohnula. Ostatně jako každé dítě měl blíže k zemi a lépe viděl na svět pod svýma nohama. Tento svět ho zajímal, protože byl teď a tady a v tom zaujetí, s jakým dospělí lidé už dokáží jen zírat do oblak. Proto také Gertruda nechápala, jak se může bez omezení toto dítě radovat z třpytící se kapky rosy na stéblu trávy, když za chvíli je mohou objevit Herbertovi nepřátelé, kteří již zcela jistě věděli o jejich útěku z obléhaného hradu.
Když dítě zase zvedlo nějaký kamínek a pyšně jej ukázalo matce, její tvář zčervenala hněvem : "Copak nechápeš, že jsme pronásledováni ? Přestaň si všímat těch zbytečností a raději mysli na to, ať už jsme konečně v bezpečném úkrytu !" Dítě nic nechápalo. Teď tady žádný úkryt nevidělo, jak by na něj mohlo myslet ? Cítilo však, že matka se velmi zlobí, tak se rozběhlo za ní a pozorovalo její sukni. Lesklá látka vytvářela ve vlnících se záhybech všelijaké tvary a dítě ve svých představách mělo před očima celý pohádkový svět.
Když však matka chytila dítě za ruku a táhla je lesní pěšinou kamsi vzhůru, přivřelo raději víčka a pozorovalo jen stínohru dlouhých řas. Pohádkový svět zmizel, a když dítě otevřelo oči, vidělo jen tmu. Stáli v jakési tmavé chodbě a oba třásl chlad. Po chvíli jeden zatoulaný sluneční paprsek ozářil kamennou stěnu. Gertruda k němu přistoupila, sehnula hlavu a pohlédla do tmavého tunelu, na jehož konci se chvělo malinkaté světýlko.
"Půjdeme dovnitř," rozhodla a pobídla dítě, ať ji následuje. To vzpřímeně cupitalo za svou matkou, která se rozpaženýma rukama dotýkala postraních stěn a s pokrčenými koleny se pomalu sunula za vzdáleným světýlkem. Cesta se zdála nekonečná, ve vzduchu byla cítit zatuchlina a vlhkost. Dítě opět nechápalo vůbec nic. Proč matka utekla před sluncem a zpěvem ptáků do míst, kde nebylo se na co dívat a slyšet byl jen její hlasitý dech ?
Konečně ! Gertruda se vzpřímila, oprášila si sukni a protáhla si paže, až v ramennou zalupalo. Nad jejich hlavami se klenul vysoký strop, po němž hopsaly zářivé puntíky, a okolní stěny byly pomalovány jakousi svítíci zelenou barvou. Na kamenné podlaze stálo několik truhel, široká vyřezávaná postel s baldachýnem, velký stůl se čtyřmi židlemi. To vše se odráželo v broušeném zrcadle na jedné zdi. Světlo vycházelo z mosazného kahance uprostřed stojícího stolu. Tam ležela i stříbrná mísa plná všelijakého ovoce a třpytily se poháry naplněné vodou.
Kdo asi přebývá v tomto jeskyním sále ? Kdo se bude zlobit, že narušili jeho soukromí ? Bože, byli tak unaveni a hladoví ! Co teď ?
"Tak vás oba pěkně vítám !" Zrcadlo se pohnulo a z něj vystoupila krásná dívka oděná do splývajícího roucha jemného jako pavučina. Mávla útlou ručkou kamsi do tmavého rohu, odkud vyšlehl plamen dosud schovaný v krbu. "Čekala jsem vás, je prostřeno, pojďte ke stolu ochutnat plody z mé podzemní zahrádky a napít se vody přímo z pramene. Potom si můžete odpočinout, a až se probudíte, řeknu vám víc."
Skalní víla pohladila malého chlapce po vlasech a odcupitala za zrcadlo. Za chvíli už byla mísa na stole prázdná, poháry vypity a po celou tu dobu nebylo samým údivem co říct. Gertruda se mlčky uložila vedle svého synka do voňavé postele a v okamžiku oba ukolébaní růžovou vůní, usnuli.
Když se Gertruda probudila z bezesného spánku a její ruka marně pátrala po kudrnaté hlavičce dítěte, polekaně se posadila a protřela si oči. Zazvonil smích a Gertruda uviděla, jak její syn sedí s vílou u stolu a hraje si s blýskavými kamínky. Vstala a přisedla si k rozesmáté dvojici.
Víla přerušila hru a začala vyprávět. Představila se jako Venuše, skalní víla, která vchází do světa lidí jen tehdy, když jakékoliv dítě a člověk, který ani v dospělosti nepřestal pochybovat o smysluplnosti pohádkových světů, potřebují pomoc. V jejím zrcadle se vždy ukáže pravá tvář toho, kdo zabloudí do jejího příbytku. Přišli sem, jak říkala, i tácí, kterým tvář v zrcadle zčervenala nebo zešedla. Život takových lidí byl prosycen nenávistí, zlobou a chamtivostí. Takoví lidé už nikdy neměli najít cestu zpátky, ani jim nebylo dovoleno přebývat ve Venušině jeskyni. Víla je zavedla do ponurých chodeb, kterými se po mnoha utrpeních dostali do podzemního království temných mocností.
Chlapec se zamyslel a řekl : "A když jsme přišli my, objevil se v zrcadle docela docela ten samý chlapec s maminkou, viď ?" Hošík se prstíkem dotkl svého ramene a potom ukázal na svou matku.
"Ano", odpověděla víla, "proto jste tady a já se o vás postarám, jak dlouho bude třeba. Nesmíte však opustit jeskyni bez mého svolení. Až nastane vhodný čas, sama vás na zpáteční cestu připravím."
Mnoho dnů a nocí žila Gertruda se svým synkem v bezpečí Venušiny jeskyně, odkud společně vycházeli jen za soumraku. Jejich šeru přivyklé oči jasně rozpoznávali vše, co je obklopovalo a o čem víla uměla tak krásně povídat. Vyprávěla jim lecjaké báje a pověsti, v nichž se mluvilo o tom, že všechno je možné, pokud dlaň dospělého člověka nezakryje vnímavé dětské oči. Malého Fénixe, jak se chlapec sama pojmenovala hned v první den jejich setkání, učila rozumět řeči zvířat i rostlin a ten potom matce mohl vyprávět, co všechno zaslechl v nočním lese. A nebylo toho málo. Srnčí mámy varovaly své koloušky před pytláckými oky, kanci na sebe pokřikovali, když objevily spadlé bukvice, sovy se chlubily co všechno přečetly v lesní knihovně, lelci výskali radostí, jak proráželi tmu a ostatní zvířata mluvila ze spaní.
A tak Gertruda s chlapcem žili v náručí přírody, hýčkáni citlivou duší pohádkového světa a od všech pozemských válečných vřav je odděloval most zapomnění. Až jednoho večera, když Venuše s Felixem odešli najít další kamínky do hry, zůstala Gertruda v jeskyni sama a náhle jí jako blesk projela vzpomínka na jejího muže. V tu chvíli si moc přála, aby už přišel ten vhodný čas, o kterém kdysi mluvila víla, a oni se mohli vrátit domů. Rozhodla se, že až se Venuše vrátí, zeptá se jí, kdy onen den nastane.
Sotva víla vyhlédla zpoza rámu zrcadla, Gertruda jí oslovila. Venuše se zachmuřila. "Sama sis odpověděla už tím, žes položila tuto otázku.Dobře snad víš, že mou odpovědí by se příchod onoho dne neuspíšil. Jsou věci, které nepřicházejí jen proto, že se na ně ptáš. Příjdou až v okamžiku, kdy budou tady." Gertruda zklamaně pokrčila rameny, protože z Venušiných slov nebyla vůbec moudrá. Chlapec, který se protáhl za vílou, přejel ukazovákem po hraně stolu a pronesl : "Strom se také neptá, kdy pokvete."
Gertruda si pomyslela, že Fenix si zase vyprávěl se starým bukem, pod nímž spolu často sedávali a pozorovali noční oblohu. Přesto jí od toho večera ani na okamžik neopustila vzpomínka na Fulštejnský hrad, neboť zatoužila opět spočinout v náruči svého muže.
Jednoho časného rána, když malý Felix ještě spal a Venuše odběhla pro lesní jahody k snídani, se Gertruda rozhodla. Půjde se podívat na hrad, a bude-li vše v pořádku, vrátí se večer pro svého chlapce. Ten bude do té doby v dobrých rukou víly, která mu jistě vysvětlí, proč musela jeho matka odejít. Tiše vstala z lůžka, sebrala se stolu malý svícen a vydala se dlouhou chodbou k východu z jeskyně. Uprostřed cesty jí svícen zhasl, ženu ovanul ledový chlad a žaludek se jí sevřel úzkostí. Byla však odhodlána ve své cestě pokračovat., a tak se plazila tmou, až se opět mohla vzpřímit a uviděla otvor, kterým se tenkrát protáhl sluneční paprsek. Vyklouzla po jeho záři ven a po dlouhé době spatřila pozlacené stromy barvami podzimu, modrou oblohu po níž se proháněly hedvábné obláčky a červené plody šípků, o jehož trny se popíchala, sotva vysála si z bříšek prstu kapičky krve, naposledy se ohlédla a už pospíchala směrem k hradu. U potůčku se na okamžik zastavila, to když viděla malou hromádku z kamínků se zabodnutou větvičkou uprostřed, kterou, jak si vzpomněla, postavil tenkrát malý Felix, zatímco ona si na malou chvíli osvěžovala unavené nohy v tekoucí vodě. Vzpomínka na syna jí dodala nových sil, a tak se rozběhla, aby byla co nejdříve u svého muže a mohla se ještě téhož dne s ním vrátit do jeskyně.
Již zdáli se ozývalo bušení, tlučení, vrzání a ťukání desítek zedníků, tesařů a kameníků, kteří pracovali na opravě hradu. Po nájezdu nepřátelských vojsk byla pobořena hradební zeď, věžice i hradní věž, poškozen byl i padací most a vstupní brána. Všude se válely těžké kameny, ohořelé šípy a sudy se smůlou. Nebylo pochyby o tom , že ještě nedávno se zde bojovalo. Jakmile hradní hlídka spatřila blížící se ženu, dala pokyn k otevření vstupní brány a Gertruda vstoupila na nádvoří. To už k ní přicházel Herbort a polibky dlouho nedovolily zadýchané ženě promluvit.
Teprve až zasedli v hradní komnatě a připili si pohárem vína na šťastné shledání, rozhovořil se Herbort o tom, jak po marném hledání v okolních lesech svou ženu a syna oplakal, protože byl přesvědčen, že je už nikdy nespatří. Gertruda vypravovala, jak celý čas strávili v bezpečí ve Venušině jeskyni, kde se o ně postarala hodná víla. Po hodině přívalu slov, která se měla stát předvojem jejich dalšího šťastného soužití, nechal Herbort osedlat koně a oba uháněli k jeskyni.
Když koně přeskočili koně, všimla si Gertruda, že Herbortův kůň rozbořil kopytem Fenixovou kamennou hromádku. Větvička se rozlomila a kamínky se rozběhly do všech stran. Jeden z nich bolestivě zasáhl ženinu tvář, až jí vyhrkly slzy. V tu chvílí se jí sevřelo srdce a ona musela rychle zahnat myšlenku, že tato rána do obličeje je pouhým pohlazením proti ráně, která brzy udeří do její duše. Zlá předtucha ji přiměla, aby pobídla svého koně do rychlejšího běhu.
Konečně zastavili potem lesknoucí zvířata u vchodu do jeskyně. Protože slunce se již propadlo za obzor, vytáhl Hebort z mošny hlíněný kahánek, nalil do něj trochu oleje a vykřesal oheň. Vstoupil do jeskyně, jejíž tmou pohlcené stěny jen matně osvětlovala zář hořícího oleje. Gertruda se však marně rozhlížela po nízkém vstupu chodby, která by je zavedla do kamenného sálu. Kousek po kousku prohmatávala chladné a tiché zdi, až měla dlaně téměř rozedřené od ostrých skalních výstupků. Herbort prosvěcoval lampičkou každé místo a oba zoufale obcházeli zdi kolem dokola a zase nazpátek a kromě otvoru, kterým do jeskyně vstoupili, byly stěny celistvé a uzavřené. Hledáním sebemenší skulinky strávili celou noc.
Jen v jediném okamžiku radostně poskočilo Gertrudino srdíčko, to když jakoby z nitra zaslechla tlumený dětský smích. Až málem přestala dýchat, aby se zvuk neztratil v ozvěně jejího dechu. Smích však ustal a Gertruda unaveným zrakem zachytila na malinký okamžik rozmazaný obraz, v němž uviděla spokojeným úsměvem na tváři usínajícího chlapce, nad kterým se skláněla víla držící jeho ručku ve své dlani. Obraz zmizel a Gertruda cítila, že další hledání již bude zcela zbytečné a že svého syna nikdy nespatří.
Do jeskyně se zatoulala světluška a sklouzla po matčině slze na zem. Její světýlko zhaslo a zhasla i všechna naděje. Gertruda pochopila, že předběhla čas, a to se v říší pohádkových bytostí, které jsou laskavé a moudré, ale zároveň neúprosné při porušení jejich zákonů trestá. Vzpomněla si také na slova svého syna, že strom kvete jen tehdy, příjde-li jeho čas, protože snad dobře ví, že kdyby své pupeny rozvinul dříve, mráz by je zbavil života.
I v Gertrudině srdci praskaly ledy a mráz jí bodal po celém těle. Hřbety obou koní byly, než dojeli zpět na hrad, úplně zmáčené slzami. Gertruda už opravdu svého syna nikdy nespatřila a její zármutek mírnila jen víra v to, že Felix je ve společnosti Venuše šťastný a že se stal součásti pohádkového světa vítajícího s otevřenou náručí všechny, kteří touží poznat mnohá tajemství přírody. Že tento svět takto přivítal i Fenixe, tím si byla Gertruda , když si vybavila jeho pohled na kapky rosy, naprosto jista.
Od těch dob někteří lidé, kteří se po soumraku ocitli v blízkosti jeskyně, vyprávěli, že zahlédli smějícího se chlapce, jak ruku v ruce s krásnou vílou se prochází mezi větvemi a něco šeptá do dutin starých stromů. Ale prý i dnes, když někdo tuto šťastnou dvojici spatří, nesmí jí oslovit, protože v tu chvíli se rozplyne v malý obláček a nepatrnou skulinkou vklouzne do nitra jeskyně.

Z knihy Bludný kámen - tajemné povídky z Krnovska
Napsala Irena Šindelářová

DALŠÍ INFORMACE: http://www.osoblazsko.cz