CZECH TOURISM TURISTICKÉ REGIONY TR 14  SEVERNÍ MORAVA A SLEZSKO TR 13  STŘEDNÍ MORAVA TR 12  JIŽNÍ MORAVA TR 11  VYSOČINA TR 10  VÝCHODNÍ ČECHY TR 09  ČESKÝ RÁJ TR 15  KRKONOŠE TR 08  ČESKÝ SEVER TR 07  SEVEROZÁPADNÍ ČECHY TR 06  ZÁPADOČESKÉ LÁZNĚ TR 05  PLZEŇSKO TR 04  ŠUMAVA TR 03  JIŽNÍ ČECHY TR 02  STŘEDNÍ ČECHY TR 01  PRAHA PO RUSSKIPOLSKIFRANCAISDEUTSCHENGLISHČESKY
Fulltext
Čtvrtek 28.03.2024
  TOP 20  
  Databanka akcí
 
  KULTURNÍ, ZÁBAVNÍ A SPOTŘEBNÍ VYŽITÍ  
  Sportovní aktivity
Kultura
Zábava
Nákupy
 
  DOPRAVNÍ DOSTUPNOST A MÍSTOPIS  
  Dopravní dostupnost
Místopis
Přírodní zajímavosti
 
  POZNÁVACÍ CESTOVNÍ RUCH  
  Technická pamětihodnost
Církevní památka
Archeologie
Kultura
Lidová architektura
Hrady a zámky
Městské zajímavosti
Židovské památky
Ostatní
 
  LÁZEŇSTVÍ A WELLNESS  
  Lázně
Wellness
 
  ORGANIZACE CESTOVNÍHO RUCHU  
  Organizace cestovního ruchu
 
  SPORT  
  Letectví
Zimní sporty
Vodní sporty
Cykloturistika
Pěší turistika
Ostatní
 
  UBYTOVÁNÍ, STRAVOVÁNÍ, SERVIS NA CESTÁCH  
  Ubytování
Stravování
Gastronomie
Servis na cestách
Mapy
Web kamera
 
Království perníku

Z historie zdravotnictví a nemocnice v Rýmařově 15-20. stol. [ Historie (archivní dokument) ]

Z historie zdravotnictví a nemocnice v Rýmařově

Zdravotnictví na Rýmařovsku od 15. století do počátku 20. století
(převzato z publikace "90 let Všeobecné nemocnice v Rýmařově, 450 let zdravotnictví na Rýmařovsku”, vydané společností Nemocnice s.r.o. Rýmařov v roce 2002)

Území Rýmařovska navštěvovali již Keltové při svých cestách k zlatonosným potokům Jesenicka a četné nálezy mincí svědčí o existenci některé z větví jantarové stezky mezi Jadranem a Baltem v době germánského osídlení. Slované se v našem území objevili koncem 5. století a později a ve velmi řídce osídleném kraji se setkávali s potomky předchozích germánských kmenů. Prvními obyvateli Rýmařova, o nichž jsou k dispozici průkazné hmotné doklady, byli čeští zemědělci a řemeslníci z jihu, kteří v první polovině 13. století založili ves v místech dnešní Bezručovy a Opavské ulice. Z té doby pocházejí již také první pokusy o rýžování zlata vyvolané zlatou horečkou v létech 1224 - 34. Ves byla zničena patrně v roce 1253, kdy v tomto území operovala armáda uherského krále Bely IV a polské oddíly. V době panování Přemysla Otakara II, začátkem druhé poloviny třináctého století, osídlili pustou vesnici kolonisté z Německa a začali budovat na vyvýšenině nad pravým břehem potoka nevelké sídliště pod ochranou opevněného správního centra oblasti Hrádku. Tehdy se ve spojení s naším městem objevuje první jméno skutečné osoby zašifrované do jeho původního názvu Reymarstat (Reymarovo město) nebo Reymarscat (Reymarovo trhovisko), které vzniklo zřejmě v letech 1260 - 1278 v rámci doplňování starší a již nedostatečné sítě královských měst. Hlavním motivem příchodu kolonistů byla laciná půda a vidina rudného bohatství kraje. Jak píše Mgr. Jiří Karel, "Naděje patrně poněkud převýšily možnosti nerostných ložisek a také půda byla vším jen ne úrodnou prstí, městečko sice přežilo i četné válečné útrapy v nárazníkové zóně, avšak nikoliv jako lidnaté centrum, ale lidé se tu naučili po staletí docela slušně žít.”

Nedaleko Rýmařova, nad Ondřejovem, postavil kolem roku 1282 Beneš ze Štítiny hrad Štrálek.

Již na přelomu 13. a 14. století pracovala v prostoru Hrádku unikátní huť na zlato, ve které tehdejší zpracovatelé rudy získávali přímou tavbou neuvěřitelně čistý kov, v pozdějších dobách pak v několika vlnách byly těženy rudy stříbra a olova, zejména však byly využívány železné rudy a sláva železářství pohasla až v 19. století.

15. ledna 1406 obdrželo město Rýmařov od markraběte Jošta stejná městská práva, jaká měla v té době města Olomouc a Brno.

Patnácté století zanechalo Rýmařovsko zničené a vydrancované následkem obsazení Moravy uherskými vojsky Matyáše Korvína a odporu, který kladlo sovinecké i rabštejnském panství i vlastní rýmařovská tvrz.

V šestnáctém století umožnilo v prostředí nezvyklé náboženské tolerance pronikání luterství. Nová víra zcela převládla a již r. 1555 převzali protestanti fary a kostely celého panství kromě kaple V Lipkách a skalského kostelíka. Panství (dosud rabštejnské) se podle nového sídla začalo nazývat janovickým a v roce 1583 jej zakoupil tyrolský hrabě Ferdinand Hoffmann z Grünbüchlu.

Sedmnácté století poznamenalo Rýmařovsko válečnými událostmi a drancováním švédských oddílů Linharta Tortenssona, morovými epidemiemi, sílícím tlakem na vzdorující protestanty, a to i ze strany katolického majitele janovického panství. Rodiny měšťanů ohrozily čarodějnické procesy. Jednou z prvních obětí měl být i statečný odpůrce procesů rýmařovský farář František Jan Pabst, který si zachránil život útěkem na poslední chvíli. Jeho matka byla upálena dříve v jesenických procesech.

V osmnáctém století se stal novým majitelem janovického panství rod Harrachů českého původu, zastoupený vynikajícími a lidskými hospodáři. V Janovicích vznikla v r. 1746 nejvýznamnější plátenická manufaktura rakouské říše, rozvíjelo se železářství.

Období devatenáctého století bylo dobou postupného a mohutného nástupu průmyslu, v šedesátých létech vznikaly velké hedvábnické podniky, mezi nimiž vynikly zejména textilky továrníka Flemmicha a bratří Schielů. Ve městě se vyráběly koberce, zpracovávala juta, kožařský průmysl využil možností dobytkářské oblasti, rozvíjel se dřevozpracující průmysl, zpracování cínu a olova, využití přírodních surovin umožnilo cihlářskou i keramickou výrobu. V roce 1878 byla slavnostně otevřena železniční trať z Valšova do Rýmařova; na usktečnění stavby dráhy měl velkou zásluhu notář Karl Hesse a okresní hejtman Julius Boese, otec pozdějšího primáře rýmařovské nemocnice. Po roce 1850 vznikly ve městě kvalitní základní školy, v roce 1873 gymnázium, později škola textilní, kupecká a hudební, veřejná knihovna, divadlo a městské muzeum.


V roce 1849 bylo zrušeno dělení země na panství a začal vznikat nový správní systém. Byly zřízeny okresy, Rýmařov byl z počátku součástí okresu šternberského, postupně se stal sídlem soudního okresu. V letech 1855 až 1868 se Rýmařov stal sídlem okresního hejtmanství, které spravovalo 37, později 39 obcí bývalého sovineckého a janovického panství a s výjimkou krátkého období v průběhu druhé světové války jím byl až do roku 1960.

Do období úspěšně se rozvíjejícího města počátkem 20.století - před sto lety - spadá i vznik úsilí o vybudování moderní nemocnice v Rýmařově.


V rýmařovských kronikách a písemných zprávách se velmi často objevují zprávy o epidemiích moru (např. r. 1441 - 1442, 1556 - denně zemřelo až 26 osob, 1571, 1585, 1623 - epidemii padlo za oběť 700 lidí, 1645 - 201 mrtvých, v r. 1680 zemřelo 137 obětí, městské brány byly ve snaze zabránit šíření moru na dobu 26 týdnů uzavřeny), později tyfus, cholera (např. v r. 1832 onemocnělo 150 osob a 27 z nich zemřelo), ale také úplavice, pohlavní choroby ..... Připomínkou morových ran je barokní socha Panny Marie - ochránkyně proti moru - na náměstí Míru, vytvořená Františkem Leblosem v roce 1683. Poslední hromadnou epidemii cholery zažili obyvatelé města v roce 1848.

Nesčetná zranění z bojů a páchaného násilí, úrazy z těžké dřiny, nemoci v důsledku neznalosti, absence hygienických opatření a podvýživy až hladu, obrovská dětská úmrtnost, to všechno a ještě další jevy provázelo obyvatele našich zemí po mnoho lidských generací. Mluvit o jakékoliv systematické péči o zdraví nebo prostě jen o dostupnosti jakékoliv lékařské péče v této době samozřejmě vůbec nelze. Léčení probíhalo v naprosté většině případů na úrovni ranhojičů, lazebníků, bylinkářek, ale také katů - mistři meče byli znalci lidského těla a mnozí z nich měli vysokoškolské vzdělání a katy se stali, aby se vykoupili ze svých hrdelních vin.

Z té doby také pochází také poněkud strašidelná pověst o velmi úspěšné bylinkářce a zbohatlé "Niekischce” ze Staré Vsi, jejíž neobyčejné léčitelské schopnosti byly vysvětlovány spolkem s ďáblem a která údajně po své smrti škodila, dokud její tělo nebylo zakopáno mimo území města.


Nejstarší známá zmínka o lékaři v Rýmařově pochází z r. 1772, kdy město koupilo od vdovy po "chirurgu” Kleinovi dům za 335 zlatých, aby mělo k dispozici pro případ války nebo šíření nakažlivých nemocí k dispozici špitál. V té době ve městě působili ranlékaři - Florian Pradl a Franz Baumgarten a oba svorně protestovali proti přijetí třetího lékaře Josefa Neumanna, státně zkoušeného chirurga a porodního lékaře. V záznamech z první poloviny 19. století je řada záznamů o městských ranhojičích a lékařích, o povoleních k provádění očkování i v okolních obcích (r. 1815), o jejich střídání - ve městě byli zpravidla dva, později i tři a další byl jako vrchnostenský lékař v sídle janovického panství. Mezi zápisy nalézáme i některé kuriózní - např. v r. 1821 podal městský lékárník Fiedler, (lékárna byla založena v roce 1816), devět stížností proti tomu, že dosud nebyl přijat druhý lékař, neboť po úmrtí bývalého ranhojiče Baumgartena je zde pouze jeden lékař - ranhojič Anton Schneider, který je oddán pití alkoholu. Naopak vedení města na něho nedá dopustit a píše, že "je šikovným a v léčení svých pacientů šťastným lékařem, i když někdy vypije, což se i u jiných lékařů stává. Stává se však prý velmi zřídka, že by ke konání svého povolání byl zcela nemožný. Ostatně jsou lékaři i v blízkém okolí, v Janovicích, Horním Městě a Ryžovišti, odkud by lékař mohl býti zavolán.” Magistrát města naopak poukazuje na nepořádek v lékárně Fiedlera, na zásobu starých léků apod. V roce 1824 Alois Messenhauser, ranhojič a lazebník a Anton Schneider, ranhojič, oznamují magistrátu města, že v domě Richtera na náměstí ordinuje již několik měsíců "chirurg” Pospischil, aniž by měl oprávnění k provádění lékařské praxe a žádají,aby mu tato činnost byla zakázána. Tomu je nakonec v r. 1825 provozování praxe povoleno, neboť Anton Schneider "podléhá více opilství, než aby si hleděl svých povinností lékařských a zanedbávání nemocných se stalo jeho zvykem”.


Lazebníci byli oprávnění k provádění nižších úkonů ranhojičských, zejména k pouštění žilou, sázení pijavek a baněk, k obvazování ran a k léčení kožních nemocí, obyčejně bývala živnost spojena též s bradýřstvím a holičstvím (v roce 1828 rýmařovský lazebník - ranhojič Messenhauser žádal, aby byl vydán zákaz pokoutního holení). Povolení provádět ranlékařské úkony byly lazebníkům odebrány až v r. 1848. O prvním lékaři s akademickým titulem nacházíme v rýmařovských kronikách zmínku až v roce 1819, kdy byla povoleno provozování lékařské praxe MUDr. Johannu Röhrigovi.



Nejstarší písemná zmínka o rýmařovském špitále pochází z roku 1556 a uchovala se v souvislosti se zprávou o jedné z četných epidemií moru. Roku 1660 byla započata stavba raně barokní nemocnice v areálu budov pozdějšího konventu františkánek, který se nacházel naproti dnešnímu hotelu Praděd. V osmdesátých letech 17. století byla postavena i špitální kaple Sv. Josefa (zlikvidována v 50. letech 20. století). V roce 1691 zřídila hraběnka Marie Alžběta z Dietrichštejna nadaci pro vytvoření chudobince a ten záhy začal být provozován v rozsáhlém areálu nemocnice, který v té době zahrnoval jižní část náměstí Svobody a přilehlé prostory mezi ulicemi Pivovarská a 1. máje. Tehdejší špitál je zobrazen na vedutě města z farní kroniky vytvořené děkanem E. L. Schmidtem v roce 1693.


V roce 1775 již patrně dosavadní prostory nemocnice nevyhovovaly a město zakoupilo pro účely léčení dům, který byl v té době umístěn na dnešní ulici J. Bartáka. Tento krok město zdůvodňovalo potřebou prostor pro nemocné v případě válek a epidemií. Předpoklad se později v průběhu několika válečných vln v době Marie Terezie i v době napoleonských válek velmi výrazně potvrdil a z četných bojišť přicházely do Rýmařova stovky raněných. Patrně dosud nejstrašlivější požár města dne 3. dubna 1790 zničil celé město a mezi prvními budovami, které ohni podlehly, se zmiňuje i špitál.

Bližší informace o nemocnici té doby se nezachovaly. V letech 1831 a 1848 prožívalo město své poslední hromadné epidemie; tentokrát šlo o choleru, morové rány se již neobjevily.


V roce 1861 město získalo dům č.p. 319 v areálu dnešního sídliště Příkopy a zřídilo zde nemocnici pro chudé. Správcem nemocnice byl jmenován doktor Robert Springel ze staré rýmařovské rodiny a lékařem MUDr. Josef Kromer. Vkladem města byla pouze budova a plat ošetřovatelky, provoz a zařízení byly hrazeny z darů občanů a manželů hrabat Harrachových (200 zlatých) a také z výtěžku velkého plesu (100 zlatých).

V roce 1880 se stala nemocnice v plné míře zařízením městským (městská nemocnice) a v roce 1903 okresním (okresní nemocnice). V roce 1885 byl zřízen zaopatřovací ústav pro staré lidi a v roce 1914 dostal oficiální statut státního zařízení.

V posledních letech 19. století vznikly snahy o vybudování nové nemocnice. Významnou roli v této aktivitě sehrála tehdejší představená Milosrdných sester III. řádu sv. Františka Helena (Johanna) Breuerová (1839-1911). Velmi se zasloužila o zřízení a postupné zvelebování internátní klášterní školy pro dívky v roce 1873 a o výstavbu konventní a školní kaple v novogotickém stylu v r. 1885 na Janowitzerstrasse, dnešní Sokolovské ulici. Helena Breuerová s pomocí zdejšího farního správce P. Palety založila v roce 1898 "Císaře Františka Josefa I. jubilejní nemocniční nadaci” z dobročinné sbírky, kterou pořádala na zřízení okresní nemocnice. Na nedostatek aktivity ze strany města reagovala na jaře roku 1903 další sbírkou, z jejíž výnosu zakoupila pozemek ve výměře 5 jochů (jiter - jedno české jitro = 0,285 ha) na Bergstädterstrasse (dnešní Hornoměstská ulice) a darovala jej městu pro stavbu nemocnice. Její záslužná činnost byla oceněna zlatým záslužným křížem s korunou propůjčeným císařem Františkem Josefem I.


Již v roce 1904 byly vypracovány Johannem Schubertem, stavitelem z Janovic, plány na výstavbu nové nemocnice na Bergstädterstrasse. Mělo se jednat o jednoposchoďovou hlavní budovu s 56 lůžky, spojenou koridorem s odděleným domem pro sestry, přízemní infekční pavilon se 14 lůžky a rovněž přízemní budovu prádelny a umrlčí komory, vše v upraveném zahradním areálu.

17. července roku 1909 se město rozhodlo pro výstavbu moderní nemocnice a na základě žádosti určené Zemskému úřadu Markrabství moravského obdrželo v roce 1910 subvenci ve výši 93 000 korun, splatnou v deseti ročních splátkách. 8. března 1911 povolilo okresní hejtmanství zahájení výstavby hlavní budovy nemocnice a 12. září 1911 stavbu dalších objektů. Nová projektová dokumentace zpracovaná architektem Hugo Hegerem z Breslau (Vratislav) počítala s dvouposchoďovou hlavní budovou spojenou s domem pro sestry včetně nemocniční kaple (projekt pamatoval na případné rozšíření stavbou zrcadlově obráceného hlavního pavilonu směrem k Hornímu Městu), stavbou infekčního pavilonu (dnešní dětské oddělení), budovou prádelny a čistícího zařízení odpadních vod a márnicí. (Budova dnešního interního oddělení a radiodiagnostického oddělení sloužila jako městský chudobinec.)

V únoru 1912 rozhodl Moravský zemský sněm v Brně o dodatkové subvenci ve výši 30 tisíc korun (opět se splatností deset let) a mimořádné subvenci ve výši 3 tisíce korun pro účely kanalizace. Podmínkou subvencí bylo, že projektovaná kapacita 82 lůžek bude dodržena a že skutečný náklad na stavbu podle faktur nebude nižší než 492 tisíc korun. Během velmi krátké doby pak byla za účasti mnoha významných firem vystavěna moderní nemocnice s kaplí včetně potřebného zázemí a zařízení bylo slavnostně otevřeno 2. prosince roku 1912 (v den 64. výročí nástupu Františka Josefa I. na trůn) a bezprostředně zahájilo provoz pod názvem Nemocnice Františka Josefa. Prvním a jediným primářem nové nemocnice (monoprimariát) se stal MUDr. Julius Boese.

Vznikla jedna z nejpůsobivějších a také nejpotřebnějších staveb ve městě.

UMÍSTĚNÍ

DALŠÍ INFORMACE: http://www.nemrym.cz

AKTUALIZACE: Ladislav Hollý (archívní záznam) org. 56, 11.07.2004 v 12:31 hodin
Copyright 1998-2024 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ®
1 PRAHA
2 STŘEDNÍ ČECHY - ZÁPAD
3 STŘEDNÍ ČECHY-JIHOVÝCHOD
4 STŘEDNÍ ČECHY - SV - POLABÍ
5 JIŽNÍ ČECHY
6 ŠUMAVA - VÝCHOD
7 CHODSKO
8 PLZEŇSKO
9 TACHOVSKO - STŘÍBRSKO
10 ZÁPADOČESKÝ LÁZEŇSKÝ TR
11 KRUŠNÉ HORY - ZÁPAD
12 KRUŠNÉ HORY
13 ČESKÉ STŘEDOHOŘÍ-ŽATECKO
14 DĚČÍNSKO A LUŽICKÉ HORY
15 MÁCHŮV KRAJ
16 LUŽICKÉ HORY A JEŠTĚD
17 FRÝDLANTSKO
18 JIZERSKÉ HORY
19 ČESKÝ RÁJ
20 KRKONOŠE - ZÁPAD
21 KRKONOŠE - STŘED
22 KRKONOŠE - VÝCHOD
23 PODZVIČÍNSKO
24 KLADSKÉ POMEZÍ
25 HRADECKO
26 ORLICKÉ HORY A PODORLICKO
27 PARDUBICKO
28 CHRUDIMSKO - HLINECKO
29 SVITAVSKO
30 VYSOČINA
31 MORAVSKÝ KRAS A OKOLÍ
32 BRNO A OKOLÍ
33 PODYJÍ
34 LEDNICKO - VALTICKÝ AREÁL
35 SLOVÁCKO
36 STŘEDNÍ MORAVA - HANÁ
37 ZLÍNSKO
38 BESKYDY A VALAŠSKO
39 OBLAST OSTRAVSKO
40 OBLAST POODŘÍ
41 OPAVSKÉ SLEZSKO
42 TĚŠÍNSKÉ SLEZSKO
43 OBLAST JESENÍKY