Kdo se kdy bral od Nového Jičína krajem na východ, překvapen byl obrazem velebným, který za Rybím pozvolna vynořuje se na obzor. Vlevo Kulatina štramberská strmí nade strání holou - jak obryně z dávných dob středověkých, vpravo z lesa hustého bílé stěny Kotouče vyčnívají k oblakům, a uprostřed jako v sedle nějakém rozkládá se starobylé městečko Štramberk, na něž z pozadí se dívá Radhošť staroslavný. Co myšlenek vzniká pohledem na úchvatně krásný obraz ten! Kdeže jsou ti, již bohu pohostinstva žertvy pálívali na lysém temeni radhošťském? - Hrdě kraji okolnímu vévodil kdysi výstavný hrad štramberský, až lité bouře nešťastné války třicetileté cimbuří pyšné strhaly a hradby pevné rozmetaly v úval. Jedna věž, Kulatinou zvaná, z rozsáhlého sídla panského zbyla; ale ruch a život všecek uprchnul z místa pustého, kavky toliko štěbetavé zsinalé čelo.

Kulatiny obletují krákajíce, jakoby vypravovaly sobě o dobách zašlých. - A též Kotouč má slavnou minulost; bylť on svědkem dní přesmutných i přeradostných; pamatujeť, když se všechen svět třásl před ohavným Tatařínem a když jedině chrabrosť praotců našich od záhuby zachránila celou západní Evropu Bylo v dubnu léta tisícího dvoustého čtyřicátého prvního.

Děsné zprávy od severu nesly se do milé vlasti naší moravské. Statisíce nestvůr krvežíznivých, jimž Tataři jest jméno, vyhrnuly se z Asie do niv evropských. Rus úprkem byla povalena, tisíce a tisíce lidu pobito, a města slavná, i sám Kyjev knížecí, troskami ležela a doutnala žhavým popelem. Též polská země padla, a spojené vojsko polsko-slezské, jež kníže Jindřich Pobožný vedl proti barbarům, byvši poraženo krev svou vycedilo na rovině lehnické. Tu začátkem května zvěstováno, že Tataři ohavní pro záseky nemohouce dobýti se do Čech, podél Odry hrnou se na Moravu.

V krajině štramberské zděšení nastalo veliké. Lid vida dobou noční rudé záře na obzoru severním a za dne dým hustý valiti se k nebi, opouštěl své příbytky a utíkal se na strmý, nepřístupný Kotouč, kde spásy dojíti doufal a ochrany. Už už viděti bylo první tlupy tatarské. Jako když mraky černé zahalují modrá nebesa, rozlévaly se nepřehledné davy Tatarů po okolní krajině, a než se nadál lid postrašený, rozložili se divoši asijští kolem Kotouče táborem. Křikem jejich, řvaním volův a velbloudův a řičením koní děsně ozývalo se údolí, a ti, kteří na skalisko vápencové se byli utekli, mřeli úzkostí; nebo jsouce odevšad nelidským nepřítelem obklíčeni, nemohli uniknouti. Lid křesťanský, padaje na kolena a oči zdvihaje k oblakům, modlil se a prosil za pomoc božskou. A pomoci té se mu dostalo. Rozšeřil se večer, večer to přede dnem na nebe vstoupení Páně. A když temná noc se rozestřela kolkolem, utichl ryk a řinkot zbraní dole pod stany tatarskými.

Ale touže chvíli nahoře ve mracích černých ozval se temný řev hromový, blesky klikaté zasršely a těžké krůpěje na zemi padaly. Vichřice zaburácela strašná a brzo liják náramný přívalem se hrnul na hory a doly. Strašně hučely bystřiny, z úžlabin se derouce do ležení mongolského, bořily stany a vírem unášely Tatary ze sna vyděšené. Zmatek nastal v táboře pohanů a nářek veliký. Kam uchýliti se, když pro noční tmu ani druh druha neviděl? Na Kotouči za to probudil se ruch čilý a radostný.

Jakmile křesťané pozorovali, že následkem přívalu zle dole Tatarům, rychle odhodlali se živlu pomocného užíti na úplnou záhubu nepřátel ohavných.

Po známých cestách, ač liják zuřil, a čirou tmou kročeje vázly, chvátali všichni k Ženklavě, kdež tehdy byl rybník velmi veliký. Přívalem nočním přibylo vody náramně, že sotva hlubina stačila. Tu dali se křesťané chvatem do síla a na mnohých místech rozkopali hráze vysoké. Jako moře rozvlněné hrnulo se vodstvo údolím do ležení tatarského a okamžikem všecko je zatopilo. I nastal křik, i nastalo bědování v táboře pohanském. Stany se bořily, lid i dobytek tonul v živlu rozpoutaném. Když se rozbřeskl den, nebylo již nepřítele tuto. Ti, kteří unikli záhubě, hrnuli se k Hranicům a s ostatními Tatary brali se dále směrem jihozápadním. Kraj štramberský zachráněn je další pohromy.

Každoročně v den Nanebevstoupení Páně slavívá se na Kotouči památka události této. Ze všech měst a vesnic okolních tehdy lid na pouť přicházívá, a živo a veselo bývá na temeni skalním kolem kříže, který vztyčen byl tam na památku vítězství křesťanských. Za příležitosti té prodávají se též perníkové uši, aby se poutníci upamatovali na mrzké Tatary, kteří pobitým křesťanům uši utínali. Vykládať se zajisté, že po jedné veliké bitvě Tataři devět velkých pytlův ušima naplněných velkochánovi svému do Asie poslali na důkaz dobytého vítězství. Odtud název "uší tatarských".